Duben 2011

Opravdu profesionální zloděj II

27. dubna 2011 v 20:54 | Jeanette
Hrozně se mi ulevilo. Čtvrthodinka pod teplou vodou a jak to najednou člověka dá dohromady.
Společně s pocitem, že máte kde spát a že máte někoho, kdo vás nenechá na holičkách.
Neměla jsem hřeben, takže jsem vlasy musela nechat tak, jak byly - úplně rozcuchané. Ale oni
proschnou a třeba ani nebudu vypadat jako čarodějnice.
Na prádelníku už na mě čekala tmavě hnědá košile. Ani jsem si nevšimla, že se Timmy přikradl do
koupelny a položil ji tam, když jsem se sprchovala.
Trochu jsem v ní plavala a dosahovala mi kousek pod zadek, ale co. Spát se v tom dalo. Na Timovi
jsem ji možná ani nikdy neviděla.
I tak jsem se musela nad jeho krásnou starostlivostí pousmát. Kdo by to do něj byl řekl? Já ho takhle
přepadnu a on se o mě stará jako o malé děťátko, které nemá kam jít.
Najednou jsem to takhle chtěla napořád. Přijít večer po práci do bytu v Coral Gables, popovídat si
s Timem, vylézt z koupelny a spatřit ho v obýváku.
Timmy už trochu podřimoval v křesle, když jsem vyšla ze sprchy. Starostlivě čekal, až půjdu spát.
Otevřela jsem údivem ústa. Na nohách měl jenom boxerky a jinak nic. Hrudník měl úplně nahý.
Rychle jsem pusu zase zavřela, aby si nemyslel, že ho chci touhou sníst.
Nejspíš to byl jeho noční převlek, asi se už chystal taky jít spát (ještě aby ne…).
Měla bych se profackovat.
Když jsem potichu došla ke gauči, pomalu rozlepil ospalá víčka a usmál se na mě.
"Je ti? Je to ta nejmenší, kterou mám, ale stejně je ti dost velká. Nic jiného asi nenajdu."
Byla jsem tak blízko, že jsem se neovládla. Pohladila jsem ho po tváři. "Ale Timmy. Když jdu spát,
nemusím být oblečená jako na módní přehlídku. Děkuju ti za všechno…"
Musela jsem se přemáhat. Moc přemáhat. Skláněla jsem se nad křeslem, ve kterém seděl skoro nahý,
a stálo mě to moc sil, abych si nezkusila víc. Ale to by nebylo správné, vůbec by to nebylo správné.
Protože jsem sem přišla pro azyl, ne přenocovat.
Sjela jsem mu dlaní ke krku, abych mu dala najevo vděk. Pak jsem se odtáhla.
"Půjdu už spát, pokud ti to nevadí." Řekla jsem a posadila se na gauč, který se pro pár hodin stal mým
útočištěm.
Timmy vstal. "Jasně. Kdyby něco, tak se obsluž nebo mě klidně vzbuď. A kdyby ses hodně bála, tak si
klidně můžeš přijít lehnout…" řekl s neskrývanou nadějí v hlase.
Zasmála jsem se. Snad poprvé od doby, co jsem se stala bezdomovcem. "Uvidíme. Dobrou noc. A
díky…"
"Dobrou noc." Zašeptal.
Když bral za kliku od dveří do ložnice, zarazila jsem ho. "Timmy, prosím… nezavírej." Chci ti být blízko.
Nechal ruku sklouznout z kliky. "Tak jo. Hezky se vyspi."
Pak zašel do ložnice spát.
Prý hezky se vyspi. Vykradli mě, mám na sobě Timovu košili a někdo mě chce zabít. Jak mám asi spát?
A ještě k tomu hezky??

Asi hodinu jsem se bezcíleně převalovala na gauči. Ne snad, že by byl tvrdý, nebo že by mi něco
vadilo, ale s hlavou plnou tolika emocí, pocitů a dojmů se prostě nedá tak snadno usnout.
Digitální hodiny stojící v jedné z poliček Timovy domácí knihovny ukazovaly údaj 00:02. Za šest hodin
jsem měla vstávat. Měla jsem pocit, že do té doby snad vůbec neusnu. Měla jsem chuť vstát, dojít na
komisařství, rozsvítit všechna světla, zburcovat celé oddělení a chytit toho zmetka pod ruce sama.
Ach jo. Na tyhle situace bych měla být vyškolená. Zatím se ve mně jen střídal vztek s lítostí a nemohla
jsem se ani vyspat… Až já se dozvím, kdo to byl…!
V tuhle chvíli jsem nebyla ani u sebe doma v bezpečí. Raději jsem přišla obtěžovat 'Timmyho, zabrala
mu sedačku a měla ho od sebe pár metrů, přímo za rohem.
Skrz obrovské okno na mě dopadalo světlo zářících hvězd. Obloha byla čistá a jasná. Vrhala po
Timově obývacím pokoji stříbrné paprsky blýskavého světla.

I když byl ode mě jen kousek, připadala jsem si tak nějak osamělá. Jenom jsem mu přítěží.
Z toho všeho se mi udělalo nějak nevolno. Ucítila jsem, jak mi po tváři stéká slza. Rychle jsem ji utřela.
Co to děláš, Croftová? Ty přece víš, jak se v těchhle situacích chovat, prožila jsi to mockrát. Jenom
prostě vykradli tebe, no.
Zaslechla jsem několik tónů, které vycházely z Timovy ložnice. Měl zhasnuto, ale rádio zřejmě
zapomněl vypnout.
Anebo prostě stejně jako já taky nespí a myslí si, že tím rádiem přehlučí chmurné myšlenky…
Takže teď se kvůli mně nevyspí ani detektiv Speedle. Skvělý.
Nešlo ležet. Bylo mi horko a v hlavě se mi pořád všechno míchalo. Nemohla jsem se soustředit ani na
ten spánek.
Neovládla jsem se a hlasitě jsem vzlykla. Bylo hrozné ticho, bylo mi jasné, že pokud nespí, nejspíš to
slyšel. Anebo jsem ho právě teď probudila. Proč jsem jenom chtěla, aby nechával otevřené dveře od
ložnice? To jsem si bláhově myslela, že mu tak budu blíž?
Odkopla jsem přikrývku a loudavým krokem - proč taky ne, však není kam spěchat, do práce můžu až
za šest hodin - jsem došla ke kuchyňské lince.
Vlasy mi už skoro uschnuly, byly sice rozcuchané, ale co. Dneska stejně nesejde na tom, jestli
vypadám jako strašák.
Rozsvítila jsem malou nástěnnou lampu nad dřezem. Na kraji pultu postávala láhev s mlékem.
Pousmála jsem se. Mléko přece patří do lednice, zlato. Jestli chceš, aby ti alespoň chvíli vydrželo. Tak
nějak z vlastního popudu jsem vzala láhev a strčila ji do ledničky. To jsi celý ty, Time.
Sklenice, kterou vyndal ze skříňky, když jsem přišla, pořád stála na pultě, kam ji odložil. Vzala jsem ji a
napustila jsem do ní studenou vodu. Pak jsem se zhluboka napila. Moc mi to ale nepomohlo.
Dřevěná podlaha zavrzala. Bylo mi jasné, že Timmy nejspíš stojí ve dveřích, ale neohlédla jsem se.
Však on se určitě projeví sám. Nejspíš jsem ho probudila tím svým hysterickým projevem. Já jsem
nechtěla, aby poznal, že jsem plakala, protože vím, že by to poznal. Pro jistotu jsem si ještě rukou
otřela obličej.
"Promiň, já jsem tě nechtěla vzbudit." Řekla jsem potichu. Ani teď jsem se neohlédla. Nepotřebovala
jsem to, prostě jsem věděla, že tam stojí.
Stál tam a díval se na mě. To mi bylo jasné, cítila jsem na zádech jeho pohled. A pak jsem cítila ten
pohled, jak sjížděl od zad pořád níž.
Ta košile se mi zdála najednou hrozně krátká.
Sahala až k nohám? Nebo jenom kousek pod záda? Sama jsem najednou nevěděla.
"No, nespal jsem." Řekl konečně.
Postavila jsem sklenici na pult. Jak jsem se pohla, ucítila jsem lem košile asi v půlce stehen. Fajn, takže
nebyla naštěstí tak krátká.
Nijak mi to na sebevědomí nepřidalo, protože Timmy přišel blíž ke mně.
Dělala jsem, že to se mnou nic nedělá.
"Nějak nemůžu usnout, víš… Pořád se mi to honí hlavou, nevím kdo, nevím proč, nevím, o co komu
jde…" Cítila jsem, že stojí těsně za mnou, ale i tak jsem se neodvažovala otočit. Věděla jsem, že bych
to neuhlídala, protože ty hvězdy vrhají skrz to okno ten krásný stříbřitý lesk a já to znám, když se mu
podívám do obličeje, že se mu každý lesk odráží v oříškových očích…
"Jeanette, já ti naprosto rozumím. Ale nemusíš mít z ničeho strach, tady tě nikdo hledat přece
nebude. A jsem tu já. Se mnou… se nemusíš přeci bát. Teď na to nejsi sama."
Šeptal.
"Jo, jo, já vím! Ale… prostě mě to znervóznělo. Sakra, v těchhle situacích bych přece měla vědět, co
mám dělat a ne se takhle..."
"Nic bys dělat nemohla. Je dobře, že jsi tam nezůstala. Udělala jsi to správně, rozumíš mi?" zakroutila
jsem hlavou. Ne proto, že bych mu snad nerozuměla, ale proto, že jsem sama sebe nepoznávala.
"Hej…" zašeptal Timmy a přišel ke mně ještě o krok blíž. Skoro se na mě přitiskl, cítila jsem jeho dotek
na zádech. Vzal mě pomalu za ruku a donutil mě otočit se. Podívat se mu do očí. Všechno se mu
v nich lesklo. A mně najednou úplně jasně došlo, jak tahle noc skončí…
Byla jsem mu ještě blíž. Najednou jako bychom k sobě byli přilepení. Bezděčně jsem mu dala ruce

okolo krku, objala jsem ho a položila hlavu na jeho rameno.
Bylo hrozně příjemné cítit jeho přítomnost a poslouchat: "Neboj, všechno se to zítra vyřeší, já ti se
vším pomůžu…". Najednou už jsem se vůbec necítila sama.
Ani nevím, zda k sobě lidé mohou být blíž, než jsme v tu chvíli byli my dva. Mezi našimi těly by jen
těžko cokoliv proniklo, protože mezi nimi nebyla ani jedna malá škvíra. Uvědomila jsem si to a po těle
se mi rozlil příjemný, hřejivý pocit. Nechtěla jsem na té skutečnosti, že jsme si tak blízko, nic měnit.
Timmy mě pořád hladil a konejšil a já se cítila jako spokojená kočka, která se někomu stočí na klíně a
ten člověk jí neustále hlazením dopřává lásku a pocit bezpečí. Objala jsem Tima ještě pevněji, abych
mu dala najevo vděk.
Ne, už jsem neplakala.
Pořád jsem měla na paměti, že krom těch těsných boxerek na sobě nic nemá. A že je bez oblečení
hrozně sexy…
Najednou jsem v podbřišku pocítila jeho vzrušení, úplně mě to zatlačilo.
Trochu se zarazil, asi nevěděl, jestli má s hlazením přestat nebo ne, jestli nezašel příliš daleko. Možná
se cítil trochu nesvůj a nejspíš se za to i trochu styděl.
Ale chlapovi nevysvětlíte, že není za co.
Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se mu do očí. Ty svoje jsem toužebně přivřela a potichu, láskyplně
jsem se usmála, abych ho ujistila, že z mé strany je naprosto všechno v pořádku.
Jednou rukou mě podpíral v pase a druhou mě hladil po tváři. Já jsem ho začala jemně hladit prsty
na zádech a druhou rukou jsem mu zajela do vlasů. Přivřel oči a chtěl mě k sobě přitisknout ještě víc,
jenomže to už prostě víc nešlo.
Tam dole jsem ho cítila a hrozně se mi to líbilo.
Nic už nám nebránilo přiblížit se k sobě obličeji. Zavřela jsem oči. Láskyplně jsem ho začala líbat.
Nosem se neustále dotýkal mé tváře a mně to bylo hrozně příjemné. Hladil mě po tváři, po krku a
všechny ty polibky mi stejnými doušky oplácel.
Jednou nohou jsem zůstala stát a druhou jsem malinko povystrčila o krůček dopředu, trochu jsem ho
s ní objala a roztáhla nohy, abych mu dala najevo, že chci.
Střípky světla z hvězd nám dělaly společnost. Oba jako bychom se toho druhého nemohli nabažit.
Líbilo se mi to, pro Tima najednou neexistovalo nic jiného. Mezi polibky sotva stíhal toužebně
vydechovat, protože jsem po něm hned chtěla další a další.
Podepřel mě pod zadečkem a trochu postrčil. Prohnula jsem se v zádech a slastně vydechla. Trochu
na mě přitlačil a jak jsem stála přímo u kuchyňského pultu, dosedla jsem na něj. Byla jsem přesně v té
výšce, ve které mě potřeboval mít. Jeho tělesné partie, bolestně uvězněné v těsném spodním prádle,
jsem ucítila na svém nejcitlivějším místě.
Koleny jsem ho objala a přitiskla k sobě. Ani na jednu jedinou vteřinu jsme se nepřestávali líbat,
s tím rozdílem, že moje i jeho ruce teď prozkoumávaly i na jiných částech těla, nejen na obličeji a na
ramenou…
Z boku mi sjel na nohu a pak se začal pomaloučku vracet. Vyhrnoval už tak dost krátkou košili. Pořád
byl ke mně přitisknutý, cítila jsem, jak je pro něj skoro bolestivé být pořád uvězněný v tom jediném
kusu oblečení, ale nesundával si ho, nechtěl na mě tlačit.
Jazyk jsem na okamžik odlepila od jeho. Pro změnu jsem ho polibky začala obdařovat po obličeji, po
přivřených víčkách a nakonec jsem vzrušivě sjela až ke krku. Oči měl tou touhou přivřené, všechna ta
místa, která jsem chtěla zulíbat, mi přímo nabízel…
Z krku jsem se pomalu po bradě vracela ke koutkům jeho rtů. Než jsem se znovu naplno pustila do
líbání, jemně, jenom malinko, tak aby ho to vzrušilo, jsem ho zuby kousla do spodního rtu. Nechtěla
jsem, aby ho to bolelo, udělala jsem to úplně intuitivně a jenom proto, že jsem mu chtěla dělat jenom
ty nejpříjemnější věci.
Mezitím rukama pod košilí prozkoumával moje tělo. Když se dost nabažil hrudníku, začal jednou
rukou pomalu sjíždět po břichu dolů. Chvíli se odhodlával, ale svou rukou jsem ho postrčila a
naznačila mu tak, že chci, aby šel ještě níž…
Neovládla jsem se. Odlepila jsem se od jeho rtů a vydechla jsem. Pokračoval v tom, co dělal, jenom
pomalu a nezajížděl moc hluboko. Už mě nelíbal, ale svůj obličej přitiskl k mému a já jsem mu

vzrušením sténala do ucha…
Po chvíli začal zrychlovat tempo. Já jsem ale nechtěla, aby ta krásná chvíle byla pryč tak rychle. I když
mi to bylo neuvěřitelně příjemné, donutila jsem se jemně zadržet jeho ruku.
"Ne… ne… nezrychluj… ještě ne…" zašeptala jsem mu do ouška, sotva slyšitelně. Okamžitě mě
poslechl a zpomalil, vrátil se přesně na ta místa, při kterých jsem vzdychala nejvíc.
Přiváděl mě do sedmého nebe, dělal mi ty nejpříjemnější věci a já jsem nechtěla, aby se dál trýznil
v těch boxerkách. Na chvíli jsem otevřela oči, vyhledala jeho rty a vtiskla mu polibek. Moje ruce
přitom začínaly bloudit a tápat po lemu jeho slipů.
A on pořád nepřestával v tom krásném, co dělal…
"Takhle se ti to líbí…?" zašeptal. Hlas se mu úplně třásl touhou. Nezmohla jsem se ani na prosté Ano.
Jenom jsem se spokojeně zavrtěla a vybízela ho, ať pokračuje. Nikdy bych si nemyslela, že má ty prsty
tak dlouhé, tak něžné a že krom sbírání a analýzy důkazů dokážou takové zázraky…
Prsty jsem zajela pod slipy jen jemně, jen na krajíček. Ale i to stačilo. Viděla jsem, že ho to ještě víc
rozpálilo. Vydechl tak slastně jako já předtím. S rukama jsem si hrála, hladila ho a naschvál jsem to
jeho citlivé místo chvíli míjela. Po chvíli jsem si ale uvědomila, že to vůbec není spravedlivé, když on
mi dělá všechno to nádherné a já ho takhle trýzním.
Jednou rukou jsem ho hladila po hrudi, druhou jsem zabloudila přímo tam, kde si to určitě už chvíli
nejvíc přál.
Byl vzrušený a mně se líbilo, že s ním provádím takové věci… Začala jsem ho pomalu, vzrušivě
hladit. Jako na povel vydechl a zasténal. Začal přerývaně dýchat a vypadal u toho tak bezbranně, tak
nádherně, tak láskyplně a přirozeně… skoro vypadal, že nemá daleko k tomu se ze mě zbláznit. Ruku,
kterou mi neustále přiváděl slast, jsem mu odtáhla, aby se chvíli soustředil jenom na svoje štěstí,
nejenom na to moje. Jednu ruku mi položil kolem ramen, druhou mě hladil ve vlasech. Hlavu mírně
zvrátil dozadu. Viděla jsem na něm, jak si to vychutnává. Viděla jsem na něm, jak krásně se cítí, co
prožívá a samotnou mě to taky vzrušovalo.
Nechtěla jsem ho hned dovést k vrcholu. Několik vteřin jsem ho hladila, a co chvíli zvyšovala a zase
snižovala tlak. Líbilo se mu to. Hrozně se mu to líbilo.
Po pár vteřinách jsem toho ale stejně nechala. Naposled jsem mu něžně přejela po nejcitlivějším
místě a pak má ruka ze skrytu látky rychle uprchla. Jen si nemyslete, pane Speedle, že vám všechno
dopřeju hned…
Políbila jsem ho a po vteřině jsme si zase vyměnili role. Zase to byl on, kdo uspokojoval a já jsem byla
ta, kdo sténal…
"Timmy… Timmy…!" vykřikla jsem po pár vteřinách šeptem. Musela jsem otevřít ústa s vypětím všech
sil, protože v tuhle chvíli jsem se vznášela v nebi a téměř nešlo soustředit se na něco jiného.
Zpomalil. "No…?" řekl polohlasně, přitom zabořil obličej do mých vlasů.
"Já jsem za tebou nepřišla, protože bych snad plánovala, že to dopadne takhle…" řekla jsem.
Přestal, ale prsty zůstal uvnitř. Podíval se mi do očí, ale nic neříkal.
"Nechci, aby sis myslel, že jsem sem přišla s tímhle úmyslem… že to dělám jenom proto, že si chci užít
nebo tak…" ani jsem nevěděla, proč to říkám. Ale já jsem se hrozně moc bála, že by si to mohl myslet.
"Jo, já vím…" řekl prostě. Políbil mě na nos, pak na rty a ruku dal zase do pohybu.
"Já jsem… já jsem prostě…"
"Prostě jsem byl zrovna nejblíž. A dopadlo by to úplně stejně, jako kdybys šla třeba k Delkovi."
Tak to byl přesně ten důvod, kvůli kterýmu jsem měla raději mlčet.
Ach bože, Speedle, ty dokážeš během vteřiny holku vzrušit a dostat ji do výšin a v další vteřině ji
honem rychle poslat zase zpátky dolů do reality.
Odstrčila jsem ho a seskočila z pultu. Takhle trapně mi snad ještě nikdy nebylo.
"No to snad… Promiň, že jsem tě obtěžovala!" udělala jsem dva kroky směrem ke gauči s cílem už
konečně usnout. Ale přesně to čekal. S vychytralým úsměvem mě zachytil kolem pasu, jako bych byla
peříčko a otočil si mě zase zpátky k sobě.
"Jak jsi něco takového mohl vůbec říct?!" vyštěkla jsem.
"Ale no tak." Řekl káravě. Přitlačil mě zpět na pult, takže jsem do něj narazila zády. Ale nepřestávala
jsem se mračit. "Blázínku. To si vážně myslíš, že bych tohle všechno dělal, kdybych si něco takového

myslel?"
Nejspíš jsem se přestala tvářit naštvaně. Pod tímhle jeho pohledem jsem prostě zjihla. Políbil mě na
tvář.
Vzal do rukou mou hlavu a všechno mi to řekl do očí. "Nic takového si přece nemyslím. Promiň, jestli
jsem řekl něco špatnýho, nemyslel jsem to tak. Nezlob se… Já vím, Jeanette. Vždyť ti to vidím na
očích."
"Ale bylo to dost nemístný."
"Jo, jo… Já vím. Omlouvám se, promiň…" Políbil mě na druhou tvář.
"Ne, ne… Ty, ty mi to promiň…"
Opět jsem mu zajela za okraj slipů, abych mu dokázala, že to teda nechávám být.
Asi to pochopil. Tvář znovu opřel o mojí a neustále mi šeptal, ať nepřestávám, ať zrychlím…
Byl tak hrozně roztomilý. Copak jsem mu to mohla odepřít…?
Za toho Delka si vás ale ještě vychutnám, pane Speedle.
Toužebně vzdychal, tiskl mě k sobě a přivíral oči. Nechala jsem toho těsně předtím, než se zdálo, že
snad exploduje. Když jsem rychle vytáhla ruce ven, zatvářil se, jako by právě tohle chtěl ze všeho
nejméně.
Znovu mě posadil na pult a přitiskl se tolik, že jsem se musela zaklonit dozadu. Pevně jsem ho
obepnula koleny, aby snad nemohl utéct.
Timmy mi odhrnul z obličeje vlasy, které mi tam neposlušně spadly, když jsem mu dělala tolik
dobře. "Mučíš mě…" zašeptal přerývaně, když mi je zastrkával za ucho. A mně se hrozně líbilo, že ho
mám takhle v moci.
V další vteřině do mě opět pronikl prsty. Jako by tím říkal: Když ty mě takhle nádherně trápíš, tak já
budu tebe trápit taky.
Tentokrát zajížděl hluboko a podstatně zvýšil rychlost. Byla jsem vzrušená, skoro jsem nestačila
sténat. Ty krásné pocity jsem prožívala přece už před chvílí. Teď to ale bylo o hodně intenzivnější,
a co mělo přijít, se prostě nedalo oddalovat a já už jsem se o to ani nesnažila. Na vteřinu jsem
pootevřela oči, abych spatřila Tima, jak se ke mně spokojeně tiskne a stará se jenom o to, aby mi bylo
tak dobře… Přicházelo to každou vteřinou blíž a blíž, kroutila jsem se a objímala ho, co nejvíc jsem
se mu chtěla oddat. Věděla jsem, že už to vydržím jen pár vteřin, jen pár chvilek, jen pár chviliček, už
jenom jednu kratinkou chvilinku…
Oči jsem protočila, jako snad ještě nikdy. Naposledy jsem pohnula pánví, abych mu pomohla, aby mi
to bylo ještě příjemnější. Cítil, co prožívám a těšilo ho to. Prohnula jsem se v zádech do dokonalého
oblouku, břicho jsem mu přitiskla k hrudníku. Vykřikla jsem, jak mě v jedné chvíli dostal na vrchol a
pak se země zachvěla…
Ochabla jsem, ale i tak jsem chtěla zůstat pořád přitisknutá k němu. Tvář jsem opřela o jeho a
spokojeně jsem vydechovala. Vděčně jsem ho hladila na zádech a druhou rukou jsem mu prsty opět
vjela do vlasů.
Najednou jsem se necítila osamělá, najednou jsem se cítila spokojená, v bezpečí a to, kdo mě vykradl,
mi na jednu krátkou chvíli bylo úplně jedno.
Timmy mě hladil na bocích, kouzelně se usmíval a vychutnával si, jak o něj sedím opřená a šťastně
vydechuji.
"Přál bych ti, aby ses teď viděla." Řekl potichu. Musela jsem se slabě zasmát. Však ty jsi před chvílí
vypadal úplně stejně…
Boky se o mě otřel a mě došlo, že je pořád stejně vzrušený. Ta skutečnost mě začala znova
rozpalovat.
Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, co se právě teď, v tuhle chvíli dělo. Kdyby ten zloděj, který mi chtěl
nahnat strach, věděl, jak jsem v tuhle chvíli šťastná, nejspíš by ho to docela naštvalo.
Neochotně jsem se svezla z pultu dolů. Nejspíš čekal, že po té chvilce slasti budu hotová a nebudu
chtít víc, ale já jsem věděla, že by byl rád, aby ještě něco bylo. Vždyť jsem to cítila, tlačilo to
v podbřišku.
Divoce jsem se mu přisála ke rtům, jako prokletý, žíznivý upír lačníci po krvi. Trochu ho to překvapilo,
najednou jsem ho zase rozbouřeně dráždila, ale zdálo se, že to ještě rád přijmul. Ústa jsem mu

prozkoumávala tak dychtivě, že mi to skoro nestíhal oplácet. Když jsem se po několika vteřinách
odlepila, natáhl krk, jak chtěl ještě. Vyhověla jsem mu, divoce jsem ho líbala a jemně kousala.
Poté jsem jeho jazyku unikla. Líbala jsem ho po obličeji, po bradě jsem se pomalounku přesouvala ke
krku, pak na hrudník, přímo doprostřed na hrudní kost, na prsa a pak jsem pokračovala na bříško.
Tušil, kam mám namířeno a když jsem ho něžně dráždila několik centimetrů pod pupíkem, neudržel
se a slastně zasyčel.
Těsnou látku jsem stáhla o několik centimetrů dolů.
Rukou mi vjel do vlasů. Krom toho, že mě nepřestával hladit, naznačil mi malým tlakem, že by vůbec
nebyl proti, kdybych sestoupila ještě o kousínek níž…
Políbila jsem ho přesně tam, kam to chtěl. Přesně tam, kde byl nejvíc vzrušený. Jazykem jsem pomalu
přejížděla po špičce…
Zaslechla jsem, jak bezmocně zasténal: "Jo…" a chtěl se tomu úplně oddat.
Ale já jsem opět přestala. Už jsem ale neměla sílu mu tu slast nedopřát. S těmi přivřenými víčky a
pootevřenými rty byl tolik roztomilý…
Když jsem ho zase políbila na krk, zašeptal: "Jak dlouho ještě… jak dlouho mě ještě budeš trápit?" vzal
mojí ruku a nasměroval ji ke svému rozkroku. "Vždyť já z tebe snad zešílím…"
Chtěla jsem. Chtěla jsem ho dovést na vrchol, ale na nějakém pohodlnějším místě. Oběma rukama
jsem chytila jeho dlaň a zamířila do ložnice. Omámeně mě následoval.
Posadila jsem se na okraj postele. Timmy se ke mně sklonil, aby získal převahu a byl nade mnou, ale
zarazila jsem ho. "Nenene, vydrž ještě chvíli…"
Zatvářil se jako umučenec. Zatlačila jsem mu do prsou a donutila ho, aby se zase narovnal.
Boxerky jsem stáhla a konečně ho vysvobodila. Pak jsem pomalu, pomaloučku… dokončila to, co jsem
započala v kuchyni.
Stačila jen chvilinka. Víc vzrušený už být snad ani nemohl. Rukou a rty jsem ho dráždila a každý
můj pohyb ho doháněl k šílenství. Po necelé minutě začal dýchat tak rychle, že mi bylo jasné, že to
musí přijít každou vteřinou. Ale tentokrát jsem nepřestávala, pokračovala jsem, protože si zasloužil
krásnou odplatu…
"Jo… to je ono, pokračuj…" prosil mě. A prosil tak krásně, že jsem mu to nemohla odepřít. Tentokrát
už jsem pokračovala jenom rukou. Jazykem jsem se co chvíli dotkla špičky.
Zprudka a rychle, tak jak to chtěl…
Následovalo několik krásných, slastných výkřiků a pak konečně, konečně vyvrcholil.
Nechala jsem ho chvíli vzpamatovat a sledovala jsem jeho extází znavený obličej.
Nikdy se mi nelíbil víc.
"Teď by ses měl vidět…" oplatila jsem mu.
Když konečně otevřel oči a věnoval mi láskyplný pohled plný něhy a spokojenosti, s ďábelským
úsměvem jsem ho zatáhla za ruku, aby se konečně položil na mě. Neprotestoval…

Trvalo to možná pět vteřin, pět hodin nebo možná pět let, nevím. V jednu chvíli se mi před očima
zatmělo bílou tmou, zatočil se se mnou svět a nebe zrůžovělo. Prohnula jsem se v páteři, z mých úst
uniklo několik slastných zasténání a podle toho, jak vykřikl Timmy jsem poznala, že jsme v tu samou
chvíli prožívali úplně ten samý, krásný pocit.
V následující chvíli bylo rozhodnuto. Dnes nebudu přečkávat noc v Timově obýváku na rozložené
sedačce, nýbrž v jeho ložnici, v jeho vyhřáté, měkké posteli.
Pamatuju si jen, že když ve mně dozněly poslední záchvěvy slasti, zvedla jsem se, abych si do obýváku
došla pro polštář. A když jsem se vracela, myslela jsem, že Tim už bude spát, ale on čekal, až přijdu,
objal mě v náručí, pošeptal mi několik sladkých slůvek a zasněně usnul…
"Slib mi, že mi ráno nikam neutečeš." Zašeptal, než konečně zavřel na dlouhou dobu víčka.
"Slibuju," odpověděla jsem. Teď už jsem si byla na sto procent jistá, že tenhle slib budu moci dodržet.

Budík zazvonil snad ani ne za deset minut od chvíle, co jsem usnula. Alespoň mi to tak teda připadalo.
Byla jsem k dotěrnému přístrojí blíž, takže jsem ho jen znaveně zaplácla. Timmy něco nespokojeně
zamručel a přetočil se na druhý bok. Nechala jsem ho ještě chvíli, ať klidně sní, a vstala jsem. Opět

jsem na sebe navlékla košili, kterou mi před pár hodinami ochotně zapůjčil, aby ji ze mě o několik
dalších hodin později zase vášnivě strhal, rozhrnula jsem záclony a zamířila k lednici, abych se
podívala, jestli z toho nic, co se tam jistě nachází, budu schopná vykouzlit nějakou snídani.
Převrácená sklenice s vodou na kuchyňské lince mi připomněla události, které se staly sotva před pár
hodinami. Naštěstí v ní nebyla žádná voda, takže jsem ji jenom zvedla a dala do dřezu.
V lednici se skrývalo pár vajec, uvidíme, co se z toho dá vykouzlit.
Když jsem je rozklepávala do misky, nevšimla jsem si, že se za mě kdosi přikradl, objal mě a políbil
zezadu na krk.
"Už jsem se bál, že jsi mi zase utekla, když jsem viděl prázdnou postel." Zašeptal. Odložila jsem mísu,
objala ho a vtiskla mu polibek.
"Přeci jsem ti slíbila, že až se ráno probudíš, budu tady."
Možná by se všechny ty věci na kuchyňské lince, které jsme dělali včera, zase opakovaly, kdyby
Timovi nezazvonil mobil.
Zaskuhral něco v tom smyslu, že 'ten borec si fakt umí vybrat chvíli' a zamířil do ložnice. Musela jsem
se zasmát.
"Ahoj… co je? Jo Jeanette? Je tady… Chceš ji k telefonu?" ozvalo se z ložnice. To samozřejmě vzbudilo
mou pozornost. Otočila jsem se od pánvičky ve chvíli, kdy mi Timmy podával telefon. Tvářil se
posměšně. "Henry."
Přikryla jsem mikrofon, aby volající nic neslyšel, a vykulila oči. "Co, Henry? Můj brácha? Proč volá
tobě?"
Timmy vesele pokrčil rameny a odešel na záchod.
"Ahoj!" ozvalo se z telefonu, sotva jsem ho přiložila k uchu.
"Ahoj… co potřebuješ?"
"No… nebereš mobil, tak mě napadlo, že by Tim mohl vědět, kde jsi…" zdálo se mi, že zbytek věty,
něco ve smyslu mělo mě napadnout, že tě najdu v jeho posteli, jen stěží spolkl.
"Jo, mám ho v kabelce. Je asi vybitý. Co je?"
"Jen jsem ti chtěl říct, že jsem včera u tebe byl."
Musela jsem se posadit na židli, abych tu větu strávila. Bylo mi celkem jedno, že připaluju vajíčka.
"V kolik?"
"Kolem sedmé, osmé… nepamatuju si to přesně. Chtěl jsem se tě jenom zeptat, jestli jsem tě
nevyděsil? Myslím, že jsem v chodbě o něco zakopl, jestli sis všimla."
"Ano, všimla." Řekla jsem tvrdě. "Hlavně proto, že jsi zapomněl zavřít dveře a rozmlátil jsi vázu po
mámě, ty pako!"
Chvíli se nic nedělo. Pak se ozvalo hlasité: "Ježíšmarjá, fákt? Kriste! Promiň, doufám, že tě
nevykradli!"
"Ne, Henry, je to v pohodě, krom toho, že jsi mě vyděsil k smrti. Co jsi u mě hledal?"
"Tebe, sestřičko. Ale nebylo to nic důležitého. Stavím se dnes večer, vyhovuje?"
"Jo, snad do tý doby vychladnu a nezabiju tě." Odpověděla jsem a ukončila hovor.
Vajíčka prskaly, přiběhla jsem k nim a stáhla elektriku.
Pořád jsem byla odhodlaná Henryho večer přizabít. Copak tohle se dělá? Klidně bych ho za tohle
mohla poslat sedět! Pako jedno! Ale mělo mě to napadnout. Který jiný člověk na světě by se vkradl
do bytu, aniž by odtud něco vzal, zakopl o tu nejmenší věc v předsíni a ještě za sebou zapomněl
zavřít, než můj vyvedený, o dva roky mladší bratříček?
Když jsem ale spatřila ve dveřích Timmyho s láskyplným výrazem, jak sleduje můj zoufalý boj s jídlem
a ještě mi potom řekl, že ty připálený vajíčka byly opravdu skvělý, řekla jsem si, že až večer brácha
přijde, asi ho nezabiju, ale spíš mu poděkuju…

Opravdu profesionální zloděj I

27. dubna 2011 v 20:53 | Jeanette
U kriminálky Miami jsem pracovala asi sedm měsíců. Za tu dobu jsem si zvykla chodit domů kolem
deváté večer, a pravidelně pár kroků před dveřmi od bytu sahat do kabelky po klíčích.
Ale dnes bylo na mé každodenní rutině něco jinak.
Chystala jsem se odemknout. Jakmile jsem ale klíčem malinko strčila do zámku, dveře se tím jemným
pohybem úplně otevřely, jako by jejich panty byly z másla.
Vyděsilo mě to. Já je nikdy nenechávám odemčené, natož otevřené.
Pohled do předsíně ve mně obavy ještě prohloubil.
Ale naučila jsem se neztrácet hlavu. Potichu jsem udělala jeden krok. Potají jsem vstupovala do svého
vlastního obydlí.
Docela mě to uráželo.
Pohled na interiér mého vlastního bytu byl nejen zděšující, ale i poněkud zvláštní. Nebyly tu
poházené věci z prohledávaných skříní nebo úložných prostorů. Některé věci byly převržené a na
jiném místě, to ano, ale vypadalo to spíš jako známky neopatrnosti. Nezdálo se, že by vetřelec pátral
po cennostech nebo penězích. O co mu teda šlo? To byla další věc, která mě děsila.
Pomalinku, tak pomalinku a neslyšně, jak vás to naučí jenom v policejní škole, jsem vzala botník
vysoký asi půl metru a postavila jsem ho zpět ke zdi, očima jsem přitom těkala po všech místnostech.
Dveře jsem potichounku zavřela, to proto, abych slyšela, jak se otevřou, kdyby mi útočník náhodou
uprchl. Kabelku jsem zlehounka odložila na postavený botník a vzápětí rychle sáhla po zbrani, kterou
jsem pořád měla upevněnou na opasku.
"Je tu někdo?"
Samozřejmě žádná odezva. To se dalo čekat. Který vetřelec by se dobrovolně přihlásil, abych ho
okamžitě našla? Nejspíš bude dávno v tahu. Ale jistota je jistota.
Tichými kroky jsem se vydala kupředu. Pootevřela jsem dveře od koupelny. Zdála se v pořádku.
Na první pohled vypadala úplně stejně jako ráno, když jsem byt opouštěla. Tady ani nebylo kam se
schovat. Navíc by to nestihl, musela bych ho vidět. O pár kroků dál jsem nahlédla do ložnice. I ta se
zdála prázdná a opuštěná. Obývací pokoj byl tak, jak jsem ho zanechala, stejně tak i kuchyně.
Když jsem zběžně nakoukla z předsíně do všech pokojů, trochu jsem se uklidnila. Proč by tu taky
zůstával. Ať to byl kdokoliv, přece by se nenechal chytit. V každém pokoji mám taky okno, ale nemohl
vyskočit, všechna okna byla zavřená.
Pistoli jsem zastrčila do pouzdra, ale ještě jsem si ho nesundávala. Pocit, že ho mám blízko ruky, tak
nějak tlumil můj strach.
Vešla jsem do ložnice a zprudka otevřela skříň. Jen oblečení.
Všechny drahé věci jako televize a notebook byly nedotčené.
Nechal za sebou jen převrácený botník, o který zřejmě jen v nepozornosti zakopl a pár shozených
kabátů, o které mohl zavadit, když vybíhal ven. Zřejmě pospíchal, to by vysvětlovalo, proč nedovřel
dveře, asi si nevšiml, že zůstaly pootevřené.
Když nechtěl nic ukrást, co tu teda pohledával?
Bylo mi jasné, že v tuhle chvíli najdu odpověď na tuto otázku jen u jedné osoby a tou byla Yelina
Salasová, nejen vedoucí moje, ale hlavně vedoucí loupežného oddělení. S bušícím srdcem, neustále
se ohlížejíc a ve strachu jsem roztřesenou rukou vyhledala v telefonu její jméno.
Někdo mě hledal. Proč? Kdo? Co teď budu dělat? Může přijít zase. Kam mám jít? Ačkoliv je mi mého
majetku neuvěřitelně líto, dnes tu doopravdy nemohu zůstat. Mohl by přijít zase. A navíc… strachy
bych se nevyspala.

Odhodlávala jsem se dobře tři minuty, než jsem konečně zhluboka vydechla a zase se nadechla, aby
můj mozek byl schopný dát dohromady kloudnou větu. O tři vteřiny později jsem zaklepala na dveře
malého bytu v Coral Gables.
Trvalo to dalších pět vteřin, během kterých jsem se jen modlila, že mi otevře a že nedostanu košem.
Ne snad, že by měl nějaký důvod, krom toho, že byl půl jedenácté večer a už nejspíš spal.

Dveře se konečně otevřely.
Tvář měl sice překvapenou, ale rozhodně ne naštvanou. Nevypadalo to, že mě pošle pryč. Byl
oblečený jako před několika hodinami v práci, takže jsem ho nevzbudila. Zevnitř se linul zvuk zapnuté
televize a ohřívající mikrovlnky.
Nejspíš jsem měla v obličeji přímo umučený výraz, protože se na mě podíval skoro lítostivě, div že mě
nepopadl do náruče a nezačal mě konejšit.
To bych docela brala…
Dříve, než stačil cokoliv říct, ba než stačil vůbec otevřít ústa, spustila jsem spěšně: "Timmy, já se ti
opravdu velmi, velmi omlouvám." Každou slabiku jsem zdůrazňovala schopností řečníka, aby věděl,
že mě to opravdu velmi, velmi mrzí a mám z toho trapný, trapný pocit.
"Jeanette… Co ty tady?" odpověděl překvapeně.
"Můžu… můžu dovnitř?" Že mě přepadli a nejspíš se mě snaží zabít, se mi nechtělo říkat ve dveřích,
co by si sousedi pomysleli… Už takhle mu budu dělat ostudu.
Zatvářil se, jako by se nesmírně zastyděl, že mě dosud nepozval dál.
"Jo, jasně, pojď…"
Bylo mi vážně neuvěřitelně hloupě. Najednou se ze mě stal bezdomovec a musela jsem žadonit o azyl
u kolegy, který toho má pro dnešek nejspíš taky dost.
Sotva zavřel dveře, spustila jsem jako uragán. Nesnažila jsem se, aby to vyznělo omluvně nebo
lítostivě nebo nějak chaoticky, ale s mým výrazem v obličeji to nejspíš jinak vyznít nemohlo. Navíc,
když jsem začala mluvit, Timmy se skoro polekal. Ale nešlo to tlumit, nebyla jsem v záviděníhodné
situaci.
"Vykradli mě… Nevím kdo a ani nevím proč, ale mám strach, nemůžu tam dneska zůstat. Já se hrozně
omlouvám, že jsem tě přepadla takhle v půli noci jako nějaký nevychovanec, ale nevěděla jsem, co
mám dělat, neměla jsem kam jít a tvůj byt byl nejblíž, a-"
"Tak momentík, Croftová, zadrž chvilku." Timmy se ke mně dvěma kroky přiblížil a povzbudivě mě
vzal za ramena, nejspíš byl z toho náhlého přívalu informací zmatenější víc než já sama.
"Uklidni se, jsi úplně v šoku. Pojď, dám ti něco napít, musíš se uklidnit…" jako starostlivý tatík se mi
upřímně zadíval do očí a svým dotekem mi dával najevo, že teď už je to dobrý, už nejsem sama a není
se čeho bát. Jeho pohled měl skutečně uklidňující efekt. Následovala jsem ho do kuchyně. Kabelku
- to jediné, co jsem se odvážila vzít ze svého bytu - jsem odložila do křesla. Timmy zatím otevřel
skříňku a vytáhl velkou sklenici.
Byla to sice jen obyčejná voda, ale když jsem si zhluboka dopřála pár doušků, cítila jsem, jak se mým
tělem rozlévá pocit příjemné, chladné úlevy. Nadechla jsem se, abych nabrala nové síly.
Vrátila jsem mu sklenku, oči stydlivě upřené do země. "Ještě jednou se omlouvám. Promiň, že tě
obtěžuju takhle příšerně pozdě."
"Ale no tak. Tebe vykradli, ty jsi tady oběť. Proč se mi omlouváš?"
Sklenici postavil na kuchyňský pult, a když se opět otočil zpět ke mně, obdařila jsem ho tím
nejvděčnějším úsměvem.
Vzal mě za ruku. Asi měl pocit, že v tomhle stavu nebudu schopná udělat sama dva kroky.
"Pojď, posaď se. V klidu mi pověz, co se stalo, ano?"
Posadila jsem se naproti němu do křesla a konečně začala přemýšlet o tom, co jsem chtěla říkat.
"Prostě jsem šla z práce, a když jsem chtěla odemknout dveře, všimla jsem si, že jsou pootevřené. Byl
převržený botník, rozbitá váza na chodbě a nějaké kabáty na podlaze, ale jinak nic. Žádné známky po
tom, že by zloděj něco hledal, všechny cennosti byly na místě. U mě doma samozřejmě nikdo nebyl."
"Zavolala jsi někoho?" zeptal se jemně Timmy, seděl naproti mně, díval se mi do očí a trpělivě
naslouchal.
"Ano, hned jsem zavolala Yelině. Přijela s jedním policistou, kterého neznám, prý měl právě službu.
Nenašli jsme nic a já jsem je ujišťovala, že opravdu nic nechybí. Yelina říkala, že dnes se s tím nic
nenadělá. Zítra prý budeme moci podniknout víc."
Souhlasně přikývl. "Co myslíš, že tam hledal?"
"No… pokud nic nevzal ani neprohledával, možná, že tam hledal… mě." Řekla jsem skoro neslyšně.
"Ty si myslíš, že by k tomu někdo mohl mít důvod…?"

Povzdechla jsem si. "Nevím. Snad jen… pamatuješ si na ten případ před lety? Ještě jsem nebyla
policistkou."
Timmy se zatvářil tak hezky, jak to umí jedině on. "To víš, že si na něj pamatuju."
Úsměv jsem mu oplatila. Však já si taky vzpomínám…
"Sice to nemohu nijak podložit ani dokázat, ale myslím si, že by to mohl být někdo, kdo má nějakou
souvislost s tehdejším případem. Tenkrát se mě přece pokusili dvakrát zabít." A kdybys tam nebyl…
chtělo se mi doříct. Ale on jako by vytušil, co si myslím. Vzal mou ruku do své. Byla příjemná, hřejivá a
najednou mi dodávala pocit bezpečí.
Chápavě přikývl, jako že se mnou souhlasí, že ti lidi by mohli mít důvod mi ublížit. "Yelina měla
pravdu, dnes už se s tím nedá nic dělat. Teď si odpočineš a zítra ráno bude všechno vypadat jinak,
uvidíš."
Jak je možné, že to bral s takovým klidem, že se nenaštval, když jsem ho takhle vyrušila, že mi tolik
vycházel vstříc?
Ale vzápětí mi to došlo. Já jsem teď byla oběť a on chápavý policista a ochránce, jehož povinností je
uklidnit mě a pomáhat.
Jednou mu budu muset oplatit, že je na mě pořád tak hodný, vlastně od dob, kdy jsem přišla k policii
do Miami. Jen nevím, jestli mu to budu moct splatit dostatečně.
Moje ruka lehce vyklouzla z jeho hřejivé dlaně.
"Musíš být unavený. Nebudu tě už víc zdržovat."
"Ne, nezdržuješ." Odpověděl. "Klidně si třeba zajdi do sprchy, pokud chceš… já si ustelu tady na
gauči, ať se můžeš vyspat v ložnici."
Byl k zulíbání. Musela jsem se hodně ovládat.
"Ale ne, to ne. Nebudu tě nijak omezovat. Ty hezky zůstaň na posteli a já se spokojím s gaučem, ano?
Vážně, nedělej si se mnou starosti, Timmy."
Pousmál se. Naprosto bez rozpaků a přirozeně. On se snad celou dobu jenom usmíval. "Mně to
nevadí, Jeanette."
"Ale mně ano! Neusnula bych, kdybych věděla, že ty sám spíš ve svém vlastním domově na tvrdém
jenom proto, abych se mohla roztáhnout."
Ehm… moment. Právě mi nabídl přespání. Ne, vlastně s tím počítal! Že dneska strávím noc tady. Před
dvěma hodinami mě vykradli a díky tomu budu moct strávit noc jen pár metrů od Tima Speedla.
Tomu se říká štěstí v neštěstí. Kdyby se ten zloděj dozvěděl, že jsem na jednu stranu trošku ráda, že
se to stalo, asi by se naštval.
I když… nepřišla jsem sem náhodou taky s tím, že tu přespím…?
"Dobře, jak myslíš. Udělej si pohodlí, já ti přinesu polštář z ložnice. Ještě jeden bych tam měl mít."
Bezpochyby na něm předtím spala Astrid, chtělo se mi dodat. Ale zdálo se mi to příliš kruté, to
nemůžu říct, když je na mě tak hodný. To bych si neodpustila. Navíc… Astrid je prý minulost. Alespoň
měsíc už je to minulost.
Cítila jsem se jako potvora. Před nedávnem se s někým rozešel a teď se mu sem nastěhuju já. A on
ani nezakroutí hlavou, neřekne ani slovo, prostě otevře dveře a: Pojď dál!
Zarazila jsem se ve dveřích do koupelny.
No, tohle jsem si doteď neuvědomila.
Právě vycházel z ložnice a položil na gauč polštář. Měl zřejmě v plánu přinést ještě přikrývku, ale
všiml si, jak nejistě postávám mezi koupelnou a obývákem propojeným s kuchyní. Zrak mu padl na
mé jediné miniaturní zavazadlo, které leželo v křesle a došlo mu, že tam jsem pyžamo asi neschovala.
Dovtípil se.
"Máš v čem spát?" povytáhl obočí.
Bylo mi trapně. Zrudla jsem. Takže teď kvůli mně bude muset vyhrabávat ještě něco, v čem budu
moci přečkat noc, bezpochyby taky něco po Astrid…
Měla jsem chuť dát si facku.
Bezmocně a ztrápeně, oči přibité k podlaze, jsem zakroutila hlavou. "Asi… asi ne. Raději jsem si kromě
peněz, telefonu a dokladů nic nebrala kvůli zítřejšímu vyšetřování."
Přikývl.

"Běž si udělat pohodlí, Jeanette. Já ti něco najdu."
Bylo mi trapně, ale pořád to bylo lepší, než kdybych věděla, že dnes budu muset spát nahá.

Výročí II

27. dubna 2011 v 20:52 | Ann Taylor
Asi po půl hodině příjemné koupele se zabalila do modré osušky a pokusila se rozčesat a vyfénovat
zacuchané vlasy. Při pohledu do zrcadla ji napadlo, že Don svým odchodem nevzal jen její štěstí a
tátu Christine, ale něco víc z ní samotné. Jako by si vzal i všechno, co ji dělalo nějak zajímavou,
vyjímečnou, co jí dodávalo jiskru a tady zbyl jen matný otisk jeho andílka, kterého zapomněl.
Nepřipadala si už vůbec hezká. Spíš poněkud strhaná a přepracovaná. Mohla by se sebou něco
udělat, ale proč, když se nechce nikomu zamlouvat a nepotřebuje být přitažlivá. Nechce lásku, když
ji stará nepustila a pro sex být zase jako stará Jessica nepotřebuje. A zase! Je vše zpátky. Jeden
pohled do zrcadla a klid je zase pryč. Dost. Snad se z toho šíleného dneška vyspí, když koupel na
moc dlouho nepomohla. Musí, jinak se zblázní. Proboha jsou to dva roky. Jiní se vzpamatují skoro
hned a ona? Hraje si na chudinku, každý den rovná jeho bývalý stůl, každý den vzdychá, jak jí
chybí a už musí být nesnesitelná.

Oblékla si noční košili a prošla potemnělým bytem do ložnice.
Všude bylo naprosté ticho. Christine už nejspíš spala a ruch z dopravy skrz pevná okna nahoru
neprorazil. Snad jen sotva postřehnutelné bubnování slábnoucího deště.
Lehla si do postele a zavřela oči. Předsevzala si už dávno, že v těhle chvílích na něj není místo. A tu
jedinou věc opravdu plnila. Jediné, co chěla, bylo usnout a probudit se, až bude dnešní chmurné
výročí pryč.
Jenže zaslechla tlumené kroky. Nebylo to cupitání dětských nožiček, ale kradmé a opatrné kroky
někoho cizího. Okamžitě se vymrštila z postele a šátrala ve tmě po zbrani v nočním stolku.
Když ji nahmátla, její ruka na ní ale jen zůstala strnule položená a Jessica téměř zapomněla
překvapením dýchat.
Neznámý, jemuž patřily tiché kroky, strčil do dveří ložnice a ocitl se v pruhu mdlého měsíčního
světla, dopadajícího dovnitř oknem.

"Done.."
Musí se jí to zdát. Vždyť to není možné, aby ..po dvou letech..jen tak..najednou... "Done?"
Neodpověděl. Jessica nevypadala, že je schopná nějakého pohybu, takže udělal několik kroků k ní.
Nemohla se rozhodnout, jestli opravdu vidí to, co vidí. Ještě před chvilkou se trápila, že ho už
neuvidí a teď je tady. Najednou je tady, stojí před ní, tváří se ..snad jako by nikdy neodešel! Má být
ráda? Má ho nenávidět? Má mít vztek? Má ten krok udělat a..
..a nechat ho, ať ji popadne do náruče, ať ji objímá, ať ji k sobě tiskne, ať jí nezastavitelně přepadne
pláč, ať už ji nikdy nepustí.
"Done tys..tys mi tak šíleně chyběl.." vzlykla s hlavou zabořenou v jeho kabátě. "Myslela jsem, že
už..už nikdy..řekni něco, ať vím, že nejsem blázen!!" vyhrkla najednou, jako by snad muž jejího
života, který ji pevně objímá a líbá do voňavých vlasů, neexistoval.
Don ani tentokrát neodpověděl. Pustil ji, pomalu zvedl ruku, jemně ji chytil za bradu a políbil ji.
Jeho ruce byly úplně ledové a stejně tak rty. Nejspíš strávil dlouhou dobu venku. Ale jí to bylo
úplně jedno. Konečně mohla všechen smutek, sklíčenost, hysterii, všechno, co ji trápilo, hodit za
hlavu. Měla ho tady, líbala ho, jako by nastal poslední den světa a nemohla se ho nabažit.
On jí stíral slzy z tváří, slíbával je a nevěděl, jestli pláče radostí nebo vzteky.
"Taky jsi mi chyběla."
"Proč jsi odešel?"
"Já musel..musel jsem.."
"Proč.." ozývalo se mezi polibky s hmatatelnou zoufalostí. Jessica nemohla přestat plakat a Don ji
nedokázal utišit, protože se cítil stejně. Nepřestával ji líbat a ona se k němu nepřestávala tisknout a
chtít cítit jistotu jeho přítomnosti, ale jejich jednání pramenilo z čiré zoufalé potřeby schovat dva
roky do jediné minuty této chvíle.
"Tak najednou..."
"Kdyby to šlo jinak, miláčku...věř mi.." zašeptal, když se pomalu dostal od jejích rtů ke krku.

Rukou jí při tom zajel pod košilku. Byla to přesně ta, co ho dokázala rozpálit vždycky, když se
kolem něj jen provokativně mihla. Ani teď tomu nebylo jinak.

Když se dotkl ledovou rukou jejího stehna, neodtáhla se, spíš naopak. Okamžitě jí naskočila husí
kůže, prsty zaryla do jeho kabátu a prudkým pohybem mu ho strhla z ramen. Bylo to jako ten pravý
spouštěcí knoflík. Už se neomlouval, jako před chvilkou, kdy ji něžně objímal, už si s ní začínal
hrát. Začínal ji jazykem škádlit konturu rtů, prsty jedné ruky chytil ramínko košile a přejížděl po
něm tak, aby se jemně dotýkal její kůže. Druhou rukou jel dál po jejím stehně, stále stejně ledovou a
čím dál víc nenasytnou.
Začínal si sjednávat kontrolu nad jejím tělem a jí samotné ji brát, jak to dokonale uměl jen on. Ale
dnes ne. Dnes nebude ani smutná, ani odevzdaná.
"Nelži." vydechla prudce, když jí konečně stáhl jedno ramínko. Znovu ho vrátila na původní místo
a odstrčila ho možná větší silou, než bylo potřeba.
"Hlavně mi nelži."
Slzy už jí usychaly na tvářích, Don zaraženě sledoval, jak ho obešla a zvedla jeho kabát, ten
položila na šatník a vrátila se k němu
"Nelži."
"Musel jsem..ale nechtěl."
"Tak proč ses nevrátil dřív!" znovu do něj silně strčila, až zavrávoral o dva kroky dozadu. A znovu.
Tentokrát ho shodila na postel.
"Proč ses vrátil až teď!"
"Já se snažil, ale nemohl jsem dřív." zůstal ležet a pokoušel se bránit jejímu náhlému útoku.
Nevěděl, co udělal špatně, ale vypadala, jako by ji najednou vyprovokoval.
"Tshe, snažil. A vrátil se po dvou letech!" klekla si nad něj. Její košilka nebyla na podobnou situaci
šitá, takže mu poskytla výhled, kterému nedokázal odolat. Opět se jí pokusil dotknout, ale Jessica
mu přimáčkla zápěstí do polštáře.
"Vrátíš se a myslíš si co? Že ti padnu do náruče? Možná jsem padla, ale myslíš, že si se mnou
budeš hrát? Že si se mnou budeš dělat co chceš? Ne. Už nikdy ne. Už nikdy. Jestli mám něčeho
litovat, ať je to kvůli mně. Už nechci být já ta, co jenom čeká."

Ruce mu nepustila. Nechtěla dovolit, aby on určoval tempo, kterým se vydá. Ale začala ho znovu
líbat. Pomalu, chtivě, přisála se mu na rty a dokud si nebyla jistá, že mu začíná vadit, jak musí být
pasivní, nepřestala. Potom se začala se stejnou pečlivostí věnovat jeho čelisti a krku. Nemohl dělat
víc, než ležet, vnímat, jak se občas na jeho klíně schválně zavrtí a nechat se vzrušovat.
Až se dostala k prvnímu knoflíku košile.
Pustila ho, aby ji mohla rozepnout a dostat se tak k dalším a dalším částem Donova těla, kterého se
tak dlouho nemohla doktnout. Toho ale využil, protože mu musela uvolnit ruce.
Vzal ji za boky, až vyrhnul krátkou košilku. Neprotestovala, přestože teď se rozhodl provokovat
on. Naprosto přesně věděl, co ji spolehlivě připraví o sebeovládání. Už tak se snažila, aby byl
rozpálenější než ona, aby ho vytrestala za odchod, aby si ho mohla vychutnat. On ale naopak chtěl
dokázat, že neodešel kvůli ní a že ji stále potřebuje.
Jessice se začala podlamovat kolena a začala ztrácet sílu, když jí špičkami prstů pomalu a sebejistě
putoval z boků pod košilku a po stehnech až k nejcitlivějšímu místu. A když konečně zajel dovnitř,
zapletly se jí prsty, takže nebyla schopná dostat ho z oblečení, o což se doteď snažila. Po chvilce už
nebyla schopná ani ničeho jiného, než se čelem opřít o jeho hrudník, prsty zarýt do košile a dávat
alespoň minimální průchod svému vzrušení tlumeným vzdycháním.
Když se začala jeho intenzita stupňovat stejně jako nedočkavé svíjení Jessicy, přestal, znovu ji
chytil za boky a přetočil se nad ni.
Jessica oddechovala, ve tváři trochu červená, a tvářila se skoro zmučeně.
"Nepřestávej s tím.." vydechla, přitáhla si ho blíž, nehty mu roztouženě zaryla do zad a začala ho
znovu líbat. Naléhavěji než předtím. Chtěla ho. Chtěla ho jakkoli a alespoň na chvíli, ale hlavně
chtěla cítit, že je tak blízko, jak to jde, že je její, že tam opravdu je. Potřebovala definitivně zahnat

veškerý dnešní stres a splín, což se dařilo jen s narůstajícím vzrušením a touhou.

Když se ale Don neměl k pokračování, chtivě ho kousla do rtu a nehty ho škrábala po zádech a
hrudníku, až po nich zůstávaly bílé, pomalu rudnoucí cestičky.
"Doneee.." zavrněla, když ji i teď nechával čekat, i když měl sám co dělat, aby se udržel.
"Mhmm?" stáhnul jí košilku z ramen, nechal spadnout až do pasu a položil ji zpátky na pošltář.
Nemohl se ubránit tomu, aby si ji chvilku jen tak neprohlížel. Za celou dobu se vůbec nezměnila.
Pořád byla stejně krásná a pořád stačil jeden pohled, aby mu zaplavila celou mysl. Až mu přestalo
stačit jen se dívat. Když se chtěl ale znovu sklonit a ochutnat její nahou kůži, začala mu překážet
jeho vlastní košile.
Kleknul si a rychle ji ze sebe začal strhávat. Jessica nečekala, přisála se k němu a zasypávala jeho
hruď polibky. Při tom se pustila do Donova pásku a zipu u kalhot. Uvědomovala si, že i on v nich
už musí docela trpět a chtěla mu ulevit. A hlavně už akutně potřebovala ulevit sobě, protože po tak
dlouhé době ji jeho pouhé dotyky přiváděly k šílenství. Jeho příchod jí vyrazil dech a od té chvíle
už jí nedovolil se znovu nadechnout.
"Počkej.." zarazil jí, než ho stihla úplně osvobodit. Jestli ji měl v úmyslu zarazit a znovu všechno
prodlužovat, nevěděla, jestli ze všeho nahromaděného vzrušení nevybuchne.
On se ale jen posunul níž.
Jessica cítila na břiše jeho dech doprovázený jazykem. Pomalu, aby ji dostal až na nejvyšší únosnou
mez, směřoval dolů. Ani si neuvědomovala, že si lehá, aby mu k sobě usnadnila přístup, a že se mu
nepokrytě nabízí.
Nepřemýšlela, nevnímala, jen ho chtěla víc a víc.
S každým kouskem, o který se posunul níž, zasténala. Celou dobu si nepřála nic jiného a teď ho má.
Teď je tady. Je jenom její. Přivádí ji do extáze a dělá to, po čem sama touží. Už to nedokázala
vydržet..

"Maminko, ty blečís?"
Otevřela oči.
Malá postavička její dcery stála v pootevřených dveřích a snažila se prokouknout tmu.
Prudce se posadila.
"Ne zlato.. Jak to, že nespíš? Běž do postýlky." vydechla. Dveře se zase zavřely.
Ložnice byla tichá a až na ní prázdná.
Peřina, zamotaná kolem nohou, simulovala váhu druhého těla, měsíční světlo ozařovalo šatník, na
kterém neležel žádný kabát.
Jessica sebou praštila zpátky na pošltář, jednu ruku položila na druhou půlku postele, která byla
stejně studená a netknutá jako poslední dva roky a nechala horké slzy kanout už bez snahy je
zastavit.
Bylo jí ještě hůř, než před chvílí, kdy usínala. Bylo jí možná hůř, než tehdy, když se dívala na jeho
tělo na Sidově ocelovém stole. Hůř, než když ho pohřbívala.
O moc hůř, protože odešel podruhé.

Výročí I

27. dubna 2011 v 20:51 | Ann Taylor
Pomalu si balila věci do kabelky a oblékala kabát. Potom pečlivě zasunula židli svého stolu, a když
odcházela, srovnala na hromádku stoh papíru na jiném, o kousek dál.
Nikdy se nenaučil mít ve věcech pořádek a nikdy ho nedokázal udržet, ani když mu pomohla. A tak
to zůstalo, přestože už tu nesedává.
Nevěděla, proč vůbec každý den ty papíry srovnává. Už nejsou jeho. Ani místo už není jeho, ale ona
se nemohla nutkání předstírat, že je, ubránit. Alespoň pro několik málo vteřin pak mohla mít pocit,
že neodešel.
Měla by konečně zapomenout.
Měla by přijmout nějaké pozvání, měla by zkusit další seznámení, měla by na minulost přestat
myslet a měla by přestat rovnat ten proklatý stůl.
Jenže doopravdy nechtěla. Jakési její zvrácené já se chtělo dál trápit, dál se topit v bolestivých
vzpomínkách na lepší dobu, kdy byl s ní, a dál pokaždé, když se rozhodne začít znovu,
připomenout, jak odešel a odhodlání tak s potěšením zničit.

Když opustila stanici a chtěla odjet domů, začalo hustě pršet. Než došla k autu, vypadala, jako by
proběhla pod sprchou. Jak vypadá bylo ale poslední, co ji zajímalo. Tomu, komu se chtěla líbit, už
se dávno líbit přestala. Už je prostě pozdě. Už ji nemiluje. Skončil to a odešel.
Sotva usedla za volant, zazvonil telefon. Trochu se jeho pronikavého zvuku ve večerním tichu lekla,
pak se pro něj ale natáhla na zadní sedadlo a přijala neodbytný hovor.
"Ano?"
"Paní, jak dlouho ještě bude trvat, než se vrátíte?" ozval se mladý hlas její chůvy.
"Už jsem na cestě, Mandy."
"Dobře, ale pospěšte si, brzy budu muset opravdu jít."
"Já vím, promiň, dneska jsem hodně přetáhla, budu tam každou chvíli." ukončila hovor a
nastartovala.
Tak to bylo vždy. Mandy měla její malou holčičku ráda, ale kvůli delší a delší době, kterou u nich
musela trávit, protože Jessica často oddalovala odchod z práce, častěji mluvila o výpovědi. A
Jessica se jí pak omlouvala a přesvědčovala ji.
A přitom, kdyby neodešel, třeba by ji vůbec nepotřebovali. Milovala ho a pořád, i po celé době, se
možná toho pocitu nezbavila, ale nikdy mu nedokáže odpustit. Není to jeho vina, ale stejně mu
neodpustí.

Dorazila domů po dvaceti minutách cesty městem. Vlastně bylo jedno, kdy jede, jestli ráno, nebo
večer, dopravní špička nehrála moc velkou roli a hlavní silnice byly těžko plynule průjezdné téměř
nonstop. Dnes ještě navíc pršelo, takže byla i horší viditelnost a celý provoz tedy o dost pomalejší.
Přesně, jak předpokládala, hned ve dveřích ji uvítala rozladěná Mandy.
"No konečně, paní. Já tu vážně nemůžu být celé dny, takhle to dál nepůjde!"
"Omlouvám se, Mandy, opravdu mě to mrzí, ale mám hroznou spoustu práce. Příště už se budu
snažit dorazit co nejdřív."
"Jen aby nějaké příště ještě bylo."
"Chápu, že máš osobní život a neplatím ti zase tolik, ale ještě to nevzdávej, slibuju, že se polepším,
ještě si promluvíme." o ni rozhodně nemohla přijít. Malá byla na svou chůvu zvyklá a Jessica navíc
měla dojem, že Mandy může věřit i v tom, aby byla sama v jejím bytě.
"Nojo. A Chris ještě nevečeřela, chtěla počkat na mámu a odmítala se najíst. Jen abyste to věděla.
Tak nashle." vyprovodila Mandy ze dveří, zavřela a unaveně se o ně opřela.
Dnešní den byl opravdu dlouhý a náročný. Vlastně jako každý jiný. Ale ještě není u konce a ona se
musí vzchopit.
Kdyby na něj alespoň zase nemyslela! Zlobila se za to sama na sebe, že ji to ještě nepustilo. Jenže
dnes to bylo právě dva roky, co zmizel z jejího života, takže byla jakákoli snaha marná. Měla by to
přestat počítat. Nejdřív po dnech, týdnech, měsících..teď už letech. Jenže to by nesměla denodenně
srovnávat cizí stůl a nesměly by jí to každý týden připomínat jiné věci.
Ne, musí s tím skoncovat. Rázně se odlepila od desky dveří a zavolala do bytu: "Christine? Kde tě

mám, zlobidlo? Co jsem na tebe slyšelal?"
Od televize se k ní okamžitě rozběhlo její dítě.
"Tak ty nechceš poslouchat Mandy?"
"Já poslouchám!" ohradila se ihned.
"A co to bylo s tou večeří?" Jessica se na ni podívala káravě, ale s úsměvem.
"Já chtěla papat s tebooou.." zakňourala Chris.
"No to víš, že jo. Tak pojď. Napapat, vykoupat a spát."
"Maaminkoooo!" kňourala dál, objala ji tak vysoko, jak jen dosáhla, což znamenalo nad kolena a
dávala najevo, že nesouhlasí.
"Vždyť vidím, jak se ti už zavírají očička. Tak šup."

Celá procedura nezabrala moc času. Christine byla stejně unavená, jako její matka. Ji ale na rozdíl
od Jess netížily vzpomínky a druhé výročí.
Chris rychle zhltla večeři, koupání se obešlo bez promočené koupelny, jak to bývalo obvykle, a
nechala se uložit do postele.
"Dobrou noc, zlato." Jess už chtěla odejít, ale Chris ji ještě zastavila.
"Mami, co je táta?" zeptala se s už napůl zavřenýma očima.
"Táta?" zopakovala po ni udiveně Jessica.
"Mandy zíkala, že táta jí nabančil, dyž nechtěla papat."
"No táta to je..někdy bydlí s maminkou a dětmi ještě taky..pán...to je táta. Tátu mají děti, když
nemají jenom maminku..a některé mají jenom tátu.."
"A ploč s náma žádný pán nebydlí?"
"Protože..ty..ty máš jenom maminku."
Jak jí asi má vysvětlit, že je Don pryč a že ho nepozná? Že s nimi už nebude?
"A spi už." utla proto rázně svoje kostrbaté vysvětlování. Takhle na něj nedokáže snad nikdy
doopravdy zapomenout. Doufala, že alespoň Chris s ním začne déle a dá jí ještě pár let klidu.
Nemůže si na něj pamatovat, odešel, když jí byl rok a půl. Ale zřejmě ani to nevyjde.

Christine se s jejím vysvětlením nakonec spokojila, alespoň pro dnešní večer. Jessica ji tedy
přikryla, zhasla světlo v pokojíčku a přivřela dveře.
Jak dlouho asi vydrží nevysvětlit jí nepřítomnost otce? A jak dlouho vydrží chovat se, jako by se to
stalo včera, aniž se sesype? Nezůstala úplně sama. Má otce, kolegy, prátele, dceru, ale není to ono.
Tak dlouho trvalo, než mohla být víc, než jen Donova kolegyně. A tolik po něm toužila. A teď je
pryč. Nemůže jí začít být jedno. Taková není. Možná je až přecitlivělá a hysterická, ale neumí si
pomoct.

O večeři ani nezavadila. Vůbec neměla chuť a příčila se jí představa jídla stejně, jako večer před
dvěma roky. Vůbec je všechno stejné. Akorát tehdy nepršelo a ona neměla mokré vlasy a skvrny od
mokrého kabátu na ramenou.
Zamířila proto rovnou do koupelny, kde ze sebe všechno shodila.
Napustila vanu horkou vodou, sedla si na okraj a na kratičkou chvilku ji napadlo, že by bylo
nejlepší se ve vší té vodě utopit.
Hned se okřikla. Nikdy by to neudělala, ale ty myšlenky se snad nechtěly vzdát. A všechno jen kvůli
němu! Kdyby jí dal důvod ho nenávidět! Nebo alespoň přestat ho milovat! Bylo by tak snadné
zapomenout, nemyslet, smířit se, žít. Ne, on prostě odešel.
Ponořila se do koupele, což téměř vždy působilo úžasně uklidňujícím účinkem.
Pomalu se jí dařilo vypouštět všechny vzpomínky a nemyslet na nic. Jen se oddávat uvolnění, vnořit
se do levandulové vůně, která pohltila celou koupelnu a přenést se v duchu někam úplně jinam, kam
to špatné nemůže. Kde je jenom ona a božský klid. Už neměla chuť se vztekat, plakat, ani zastavit
čas a život. Místo mrazivého smutku a zvláštního nepříjemného pocitu, který ji ve velké míře
přepadl už v práci, se cítila příjemně a klidně. Nevěděla, jestli vše pomine, až vyleze z vany, ale na
tom nezáleželo. Malá chvilka relaxování. Alespoň malá chvilka. A třeba už dokáže přijmout dva

roky a konec Donalda Flacka.

Štvrté kolo-vyhodnotenie

27. dubna 2011 v 20:48 | Taylorova99
A máme ho tu:))
Téma, bola pekne ťažká ja som patrične hrdá na vaše výplody:)Sama by som to nenapísala lepšie a to som mala chuť tiež niečo podobné vypotiť, ale to možno v budúcnosti :D
Poňali ste to krásne, každá po svojom čo sa cení;)

Jej dielo nájdete Tu(prvá časť) a Tu(druhá časť)
Čím by som mala začať?
Mám rada poviedky, príbehy, proste čokoľvek čo končí tým, že je to iba predstavivosť alebo sen a táto poviedka je jedna z nich. Príde mi to také ľudské, že aj ľudia, hrdinovia písaného slova snívajú, čo je podľa mňa pekné:)
Samotný erotický úsek bol o trošku kratší, ale zato tiež pekný, živočíšny ako u väčšiny ľudí. Proste túžba jedného po tom druhom.
Nemám čo vytknúť.
9.5 bodov

Jej dielo nájdete Tu(prvá časť) a Tu(druhá časť)
Tá ma tiež milo prekvapila a inšpirovala v tejto téme. No tuším nakoniec toho ľutovala, čo bol asi nejaký skrat, pretože napísať sa jej to podarilo perfektne. Od úplného začiatku som vedela, že hlavný aktér nebude nik iný ako Speedl a neskončí to iba pusou na dobrú noc.
Tiež živočíšna túžba, ale veď o tom v sexe ide nie? Teda ja si to myslím:D
Naťahovanie medzi Speedlom a Jeanette sa mi ako všetko ostatné veľmi lúbilo:))
Tiež
9.5 bodov:)

Baby ste na mňa moc dobré, a ja proste neviem byť krutá a zlá:D
Zadanie 5 kola by tu mohlo byť cez víkend, ale to ho treba vymyslieť:))


Fabulous Severus

26. dubna 2011 v 14:39 | Taylorova99 |  Alan Rickman
Úprimne? Pobavilo ma to :D

On si je vždy všetkým istý, a preto ho mám rada:D
+dnes alebo zajtra by sem malo pribudnúť vyhodnotenie 4. kola súťaže:))

Happy Easter

25. dubna 2011 v 8:58 | Taylorova99
Nebudem to vypisovať dlhé priania a podobne:)
Pridám iba jeden obrázok:))

Prajem pekný Veľkonočný pondelok:))

Niečo čo sa vôbec nemalo stať 0.6

25. dubna 2011 v 0:53 | Taylorova99 |  CSI LV 2 séria
Po maximálne dlhej dobe je tu znovu poviedka zo série CSI, možno si na ňu niektorý pamätáte:) Ak nie, nájdete ju TU:)
Dúfam, že táto časť bude mať niečo do seba. Je napísaná strašne narýchlo, pretože som dostala náhly nápad a musela ho zrealizovať:))

Kráčala som domov, áno kráčala. Dnes som si povedala, že spravím niečo pre svoje zdravie a pôjdem do práce a z práce peši. Aj keď v tejto dobe už skoro nič zdravé nie je, potešilo ma, že moje telo spáli viac kalórií ako obyčajne. Prechádzala som okolo parku, môjho a Grissomovho parku, kde sme sa po prvý krát stretli.
Ruka mi okamžite vystrelila ku boku kde bolo o opasok pripevnené puzdro na zbraň. Bála som sa, pretože som vedela, že tento park nemá spomienky len na pekné stretnutia ako bolo to moje a Grissomovo, ale aj na stretnutia mládeže, ktorý sa vedia zabávať iba za pomoci drog a násilia.
Možno tá tma a únava alebo spomenienky mi zamestanali myseľ natoľko, že som nakoniec ruku od puzdra odtiahla. Čo bola práve chyba. Jedna z chýb, ktoré robím pravideľne a ktoré sú mi osudové.
Načakane ma schmatol za pravé rameno a hodil o zem. Po páde o tvrdý terén sa mi pred očami zatemnilo. Cítila som iba bolesť v podbrušku, takú pálivú bolesť až ma prebralo.
***
Svitalo...ležala som na zemy pokrytej lístim so stiahnutými nohavicami, roztrhanou košeľou, spodné prádlo som mala len ledabolo natiahnuté na tele. Bolesť sa čím ďalej stupňovala a ja som nebola schopná pohybu. A ak by som aj bola, nechcela som sa pohnúť. Chcela som tam iba ležať a zobudiť sa z toho zlého sna. No ten okamih keď padáte a náhle vami strasie neprišiel.
Realita. Povedala som a z očí mi vybehli vodopády sĺz. Každý deň som počúvala ako ten znásilnil toho a nikdy som tým ľudom nevedela prísť nachuť. Ako mohli nechať aby nimi niekto hádzal a robil si čo chcel?
Takto. Zvdychla som si. Malá nepozornosť a ste tam kde ste byť nechceli.
Musíš vstať. Hovorilo jedno Ja tomu druhému, ktoré protestovalo.
Musíš! Zakričalo.
Vstala som. Hlava sa mi motala, telo bolo ako z gumy. Z nechuťou som na seba natiahla veci, rozhodnotá, že akonáhle prídem domov ich spálim. Nie! Akonáhle prídem domov zavolám Grissomovi.
Bože, som taká hlúpa! Pozerám si za nechty. Sú čisté. Vôbec som sa nebránila, nechala som ho nech to zverstvo urobí a nech ho nikto nechytí. No, možno nepoužil kondóm.
Žmúrila som očami po okolí, či nenájdem niekde pohodenú kabelku. Ležala tam, pri tom veľkom dube. Rozbehla som sa k nej, nohy sa mi neuveriteľne plietli.
Ach, ako dobre, že vždy v nej nosí pár vatových tyčiniek. Vybrala som jednu. Oprela som sa o strom, dala si dole nohavice a spravila ster.
Ďalšie slzy prišli až doma. Našťastie to Grissom okamžite zdvyhol a mohla som mu porozprávať akú "nádhernú" cestu domov som prežila.
Ticho...a ďalšie...potom jedno malé polknutie slín. "Prídem po teba." Povedal ako otec, ktorý sa chystá vyzdvyhnúť dcéru zo školy.
To čakanie ma zabíjalo. Sedela som na pohovke. Neosprchovaná, neprezlečená, proste taká aká som prišla z tej večernej "party".
Konečne zazvovil. Utekala som k dverám a vedela, že je to on. Veď, kto iný zvoní tri krát, iba Grissom.
Stál tam v laboratórnom plášti, v chirurgických rukavicia a rúškou na krku. V tej chvíli mi to prišlo smiešne. No len dovtedy, dokým som nezbadala jeho oči. Modré oči s červeným nádychom.
"Poď." Chytil ma pod pazuchu a doviedol ma až k autu.
"Prečo..."polkol slzy"...Prečo si nepovedala aby som ťa odviezol domov?" Naštartoval firemný Chev Tahoe.
"Chcela som si spraviť prechádzku." Pozerala som sa do zeme a v ruke stále zvierala vatovú tyčinku so sterom.
"Ja som vážne nevedela čo sa deje...vôbec ma nenapadlo kričať alebo zaútočiť...Bola som...taká sprostá." Do konca života budem rozmýšlať nad tým koľko vecí som mohla urobiť.
Zastavil auto a otočil sa ku mne. Tvár mi jemne podzdvihol rukou.
"To najhoršie ešte len príde a ja ti sľubujem, že budem s tebou. Stále." Pevne ma objal. Teraz som sa cítila aspoň trochu v bezpečí.


Kýchanie, smrkanie a všeličo iné

21. dubna 2011 v 14:05 | Taylorova99 |  Kecám

Milujem jar a veci s ňou spojené. No neznášam svoju alergiu(tuším na všetko)...no tento rok sa to nejako zhoršilo. Od minulého týždňa som soplina, kýchala asi 100x za sebou a neznesiteľné štípanie a slzenie očí...už mi to pekne liezlo na nervy, že si nemôžem vychutnať pobyt vonku keď sa konečne oteplilo. No včera som si bola kúpiť nejaké tabletky, pretože tie čo mi predpísal alergológ tento rok nejako nezaberali a čuduj sa svete tieto zabrali skoro okamžite. Keď výjde von pár krát si kýchnem(včera mi taký ujo zakričal z auta:"Nazdravie") a tým to končí.
Pondelok a utorok sme boli v laboratóriách na univerzite čo bolo celkom fajn. V poslednej dobe som začala rozmýšlať nad vysokými školami. Nejaké by na výber aj boli no stále sa neviem rozhodnúť. Uvidíme ako to dopadne:)
Dnes v noci sa mi sníval celkom divný sen. Bola som na pódiu kapely The Little Dan Band(kapela Garyho Sinisa) a po skončení koncertu som ešte zostala na pódiu keď za mnou prišiel Gary. Hovoril niečo o tom, že by zo mňa bola celkom dobrá basáčka a začal mi vysvetlovať nejaké veci. Sedela som na kresle a bola tak blízko jeho tváre, že som len ťažko odolala aby som ho nepobozkala. A on si stále točil to svoje. Potom sa prostredie zmenilo. Boli sme v nejako z tých obchodných reťazcov a ja som mu proste musela povedať:"Ani neviete ako Vás milujem." On sa krásne usmial a povedal:"A čo prvý sex so mnou? Kedy?" A vtedy bol koniec(samozrejme v tom najlepšom). Ráno som vstala a doteraz nad tým rozmýšlam:))
To je vše z môjho života:) A konečne tie prázdniny:)
Majte sa krásne;))

Tesák

16. dubna 2011 v 13:34 | Taylorova99
Jedna fotka Hagridovho uslintaného psíka Tesáka:)

Fotené asi popri premiére Harry Potter a Polovičný princ

Rhinotracheitis infectiosa et vulvovaginitis pustulosa infectiosa bovum

15. dubna 2011 v 19:30 | Taylorova99

Iný názov ma nenapadol(som chcela zamachrovať):D
Inak ide o chorobu HD, presnejšie "Infekčná rinotracheitída a pustulárna vulvovaginitída hovädzieho dobytka.
Mám sa celkom fajn:) týždeň prebehol ako voda:) V škole bolo celkom fajn.
V stredu sme boli v divadle na "Vrátila sa raz v noci". Komédia o tom ako matka, ktorá bola 10 rokov mŕtva, prišla za svojim synom aby mu schálila nastávajúcu nevestu. Na začiatku hrali na hudob. nástrojoch a ach ten basák♥
Štvrtok, prax alias branie krvy od sliepok z veny ulnae a potom domov...budúci týždeň bude v pohode, pretože pondelok a utorok ideme na univerzitu kde budeme v labákoch robiť nejaké serologické vyšetrenia a tak, celkom sa aj teším...potom streda a koniec:) Vivat holiday:)
+nenormálne sa teším na poviedky od Ann a Jeanette:) Baby dúfam, že mi vyrazíte dych, ja s tým počítam ;)
Majte sa krásne:))

+jedna celkom pekná fotka Eddieho ;)

4 kolo(Literárna súťaž)

9. dubna 2011 v 23:43 | Taylorova99

Ja som naozaj dlho uvažovala, už pekne dávno, už na začiatku som vymýšlala zadania a medzi nimi bola aj téma "erotická poviedka", ale čo si pod tým predstavujem? Nie také, že prídu dve postavy(poprípade viac), padnú na postel a hotovka, ale niečo pekné, nežné, niečo čo pekne začne a krásne skončí a prímesou sexu. Môže to byť hoc aj slash keď vám to pôjde:D Bože normálne mi je nejako divno, keď ja slušné dievča (ha-ha-ha) píšem niečo takéto, ale patrí to k životu? Patrí!
Veď baby vy si už budete vedieť rady a výsledok bude určite mega skvelý, ja vám verím;)
Výber postáv, prostredia a všetkého je na Vás. Hlavne originalita(ktorej máte dosť) sa cení;)
Termín odovzdania bude, no niekedy bude:) Keď mi to obydve pošlete tak bude. Ale také dva týždne by mali stačiť ;)
Verím, že sa Vám bude dariť a nápady sa budú hrnúť svetelnou rýchlosťou(aby som to nezakríkla tak si 3x zaklopem o zuby, klop-klop-klop);)
Good luck:))

Dnešný sen

9. dubna 2011 v 12:58 | Taylorova99 |  Kecám

Sen predchádzal mojej včerajšej túžbe. V noci, keď som išla domov a bola už pri baráku, kde svietila iba jedna lampa, všade to šuchotalo a tak. Nemôžem povedať, že by som sa bála(čo by bolo v tejto dobe úplne normálne), ale chcela som aby mi v ruke narástol prútik(hoci aj bazový) a ja by som zakričala "Lumos". Alebo, že by sa z rohu vynoril smrťožrút v maske a začal by na mňa vykrikovať zaklínadlá. Ale to bola len túžba.
No a v noci, nadránom, vtedy kedy som spala sa mi snívalo niečo podobné.
Bol koniec letných prázdnin a o chvíľku začínal školský rok.
Stála som pri našom baráku so zástupom smrťožrútov(medzi nimi aj moja mama!). Boli tam napríklad Dušan Szabó(ten čo dabuje, daboval Grissoma), Yaxley, Lucius Malfoy a ešte zopár ludí. Ja som, ževraj bola niečo ako Harry Potter.
Tak sme si tam stáli, ja som sa pokúšala odísť, ale ten škaredý Yaxley ma stále držal. Dušan Szabó bol oblečený ako nejaký kockáč(tvídové sako, nohavice, biela košela, kravata a tie bifľošské okuliare) a stále niečo mlel o súde. Mama aj s pár smrťožrútmi odišla do neďalekého kaderníctva(asi mal Lucius poškodené končeky) a ostatný boli so mnou. Hovorili mi o tom ako je Dušan Jamrich úplná hanba herectva(čo je absolútny nezmysel), že to on bol dôvod aby sa začala prvá svetová vojna. Ja som to zamozrejme vyvracala faktami, že bol riaditeľom Činohry SND. Bola som z toho celá nešťastná až som sa rozplakala.
Scéna sa zmenila a boli sme v akomsi lese, znovu obklopená smrťožrútmi a znovu ma strážil Yaxley.
"Hej" Musím si ísť robiť úlohy na transfiguráciu lebo ma Mcgonagallová zabije a musím tiež napísať niečo na elixíry."
Yaxley sa hnusne uškrnul a pustil ma.
Vytiahla som si zo školskej tašky zošit a pero a začala písať. Ležala som sa zemi aj s Ronom a Hermionov, počula som ako podomnou praskali vetvičky a šušťalo lístie.
Prútik som mala, ale zrazu sa mi zlomil. Hľadala som po zemi vyhovujúce konáriky, ktoré sa na prútik podobali. Ale hneď ako som ho išla zobrať ma Yaxley chytil za tričko a odiahol preč. Takže bez prútika som začala od smrťožrútov(Voldy mal o chvíľku prísť) utekať preč. A to sa mi aj podarilo. Bola som na nástupišti kde bola nejaká chajda s kolajnicami, no express som nevidela. Išla som na neďaleké parkovisko kde ma už čakal tatino a mali sme ísť domov. No v tom sa z kamenej brány vynoril pán Weasley a ja som sa s ním musela ísť rozlúčiť. Za ním pani Weasleyová a ostatná weasleyovci a tí tiež stáli za rozlúčenie. Nakoniec som sa vrátila do auta, v ktorom bola aj moja spolužiačka a viezli sme ju domov. Išli sme po cestách, vlasne to boli velké kopce a ja som povedala "Ej tu by sa korčulovalo, možno keby som sa dobre odrazila došla by som aj do Trnavy"
A to je všetko+vo všetkých mojich snoch o čarovaní sa mi láme prútik!
Majte sa krásne:)
+dnes na blogu pribudne zadanie 4 kola;)


Vianoce na Rokforte

6. dubna 2011 v 22:22 | Taylorova99 |  Harry Potter poviedky
Túto poviedku som mala rozmyslenú už dosť dlho. Len sa to ťažko dostávalo na papier, ale nakoniec sa to podarilo. Bola by som fakt rada keby ste si ju prečítala, poprípade okomentovali(to človeka vážne poteší):)
Hádam moja snaha bude oprávnená;)


V Rokforte panovala Vianočná nálada. Na každom kroku vyseli imelá s bozkávajúcimi sa študentmi, brnenia boli ovešané girlandami a v každom svietilo svetieklo inej farby, ľudia v portrétoch stavali vianočné stromčeky a dokonca aj na Zloducha padlo čaro predvianočnej atmosféry. No najkrajší pohľad bol na Veľkú sieň. 12 veľkých smrekov, s rôznimy ozdobamy, ktoré spievali vianočné koledy až po tie, ktoré vypľúvali salónky na tlesknutie, stálo pri stranách učiteľského stola. Nad stolmy fakúlt vysel veľký adventný veniec, na ktorom horeli všetky štyri sviečky a okolo poletoval asi tucet víl v rôznych tanečných kreáciách. Strop bol začarovaný tak aby neustále snežil huňaté vločky snehu.
Všetka táto krása, ktorej som bola svedkom vznikla zo dňa na deň, teda v noci. Sedela som za profesorským stolom a sledovala víly. Vôbec som nevnímala vravu a ani vajíčka so slaninou na mojom taniery.
Keď som sa nabažila toho skvelého pocitu , všimla som si ako na mňa Snape divno civí.
"Čo je?" Nedalo mi a spýtala som sa.
"Blíži sa Vianočný ples a..." Muž s nenávistnými čiernymi očami, mastnými vlasmy a s popolavou pleťou náhle zostal ticho.
Ples. Ďalšia príjemná vec na Vianociach. Predstavým si seba ako na prvý sviatok vianočný schvádzam po schodoch v priliehavých šatoch do vstupnej haly.
"A čo s ním?" Snažila som sa o nenútený tón aj napriek mojej nevýslovnej radosti.
"Že..." Hrabal sa vo svojich raňajkách a niečo nezmyselné mrmlam.
Vždy mi trochu trvalo než mi niektoré skutočnosti došli a to sa stalo práve teraz. Snape sa ma pokúša pozvať na ples. Prehltla som posledné sústo a nemo pozerala pred seba. V ústach som mala sucho a bolo mi trápne. Nechcela som mu povedať nie, veď nebol až taký zlý ako o ňom väčšina ľudí hovorila.
Napočítala som do troch a nemo som odišla od stola. Bez pohľadu na Snapa, ktorý na mňa určite pozeral.

Tých pár dní, ktoré ostávali do plesu som sa snažila Snapovi vyhýbať aj keď to niekedy nešlo. Ak som ho stretla na chodbách hradu tak som skúmala kvalitu mojich topánok alebo porušené kamene na podlahe. Pri raňajkách, obede či večery to bolo horšie, keďže moje miesto pri profesorskom stole bolo po Snapovej pravici. Nesnažil sa znovu nadhodiť tému plesu, iba vždy keď som sa pozrela na jeho smer divno zakašlal.
Tento rok to bolo na hrade rušné. Málo študentov išlo na Vianoce domov, pretože skoro všetci sa chceli zúčastniť plesu. Bolo zábavné pozerať na zapýrených chlapcov ako pozývajú dievčatá. Často som bola svedkom dievčenského odmietnutia a chlapcovho odchodu so skrčenou a červenou hlavou. Pre nich bolo ľahké povedať nie, sú to ešte decká bez svedomia, ale pre ľudí v mojom veku to nieslo aj následky na svedomí.
"Wesley mohli ste pozvať slečnu Grangerovú skôr ako pár dní pred plesom!" Napomeniem Rona, ktorý sústavne vyrušuje Hermionu jeho rečami. Hermiona sa začervená a odvráti pohľad.
Posledná hodina čiernej mágie tochto roku.
"Po novom roku vás čakajú skúšky z VČÚ. Mali ste dosť času sa pripravovať, aj keď nektorí,"vyčítavým pohľadom pozriem do zadných lavíc" toho moc nevyužili. Skúste dohnať to v čom nie ste až tak dobrí a zlepšiť to ostatné." Mrknem na študentov, ktorým na tvárach hrá hrdinský výraz akoby som rozprávala o príprave praženice.

"Strhávam Chrabromilu 10 bodov!" Započujem jeho zahmlený hlas keď výjdem z triedy. Na tváry má ten kyslí výraz a ráznym gestom vyháňa žiakov, ktorý sedeli na kamennej parapete okna.
"Severus, myslím, že to nebolo potrebné." Skonštatujem jeho čin.
"Bolo." Ostro mi odpovie.
"Ukáž mi niekde nejakú tabuľu so zákazom a ja budem schopná uznať svoju chybu." Uškrniem sa.
"Nikde žiadna nie je, ale aj tak ma to nezaujíma." S nenávisťou v očiach sa rýchlo otočí a odíde.
Sú chvíle, kedy by som mu len tak z ničoho nič povedala "Mám ťa rada" a ani sama neviem prečo a niekedy by som vybrala prútik a použila, niektorú z neodpustiteľných kliatieb.

V deň Vianoc sa vždy zobudím s dobrou náladou a ani Snape s kyslým výrazom, ktorý ide oproti mne mi ich nepokazí.
"Ahoj." Na jeho pomery sa až príliš milo usmeje. Teda nie je to úsmev, to sa iba kútiky jeho tenkých a výrazných pier vykrivili do niečoho čo by sa dalo nazvať úsmevom.
Stratím reč a tak iba priateľský potrasiem hlavou. Spomalím, nestojím o to aby som prichádzala na Vianočné raňajky do Veľkej siene so Snapom. Nehanbím sa zato, ale čo si o mne pomyslia ostatný? Všetci okrem Dumbledora? A čo si pomyslia o tom keby som sa s ním ukázala na plese? A vlasne čo ma po ostatných? Spravím to tak ako to cítim, tak ako to chcem, tak ako to chceme obaja.
"Severus?" Zrýchlim krok aby som ho dobehla.
"Hm?" Otočí sa a čaká.
"Vieš ako si spomýnal ten ples?" A vieš ako som sa snažila si ťa nevšímať? A vieš, že by som bola najradšej s tebou?
"Áno?" V tóne jeho hlasu je počuť prekvapenie.
"Išiel by si..."
"S tebou?" Dokončí. Čakala som, že sa začne smiať, že sa ma vtedy pýtal na niečo iné. "Rád." Znovu ten nepodarený úsmev. Snape rázne vykročí a zájde za roh. Počujem jeho kroky, znejú šťastne.


Deň plesu. Citím, že dnes sa stane niečo divné, niečo na čo nikdy v živote nezabudnem. Vidím vyjavené pohľady študentov a profesorov ako na nás pozerajú. Na mňa a na Snapa. Na muža, ktorý nie je až taký chladný.
Schádzala som po kamenných schodoch do vstupnej haly. Čakal na presne dohodnutom mieste. Každodenný čierny habit na ňom dnes vyzeral inak, príťažlivejšie. Bielymi prstamy si naťahoval rukávy. Bolo vidieť, že je nesvoj.
Zbadal ma, zasa sa neidentifikovateľne usmial tak aby ho ostatný nevideli. Vyrazil ku mne a jemne ma chytil za ruku.
"Vitaj." Jeho hlas znel úplne inak, zamatovo. Znel tak ako som si ho predstavovala keď som ho uvidela prvý krát.
"Pani profesorka ste ochotná..." Kričila na mňa Minerva. No akonáhle zbadala kto ma drží za ruku, zarazila sa.
"Áno?"
"Nič." Lyšiacky sa usmiala zatiaľ čo na ňu Snape udivene pozeral.
"Niečo sa stalo?" Pošepol mi keď sme vchádzali do siene. Bola krásna. Stoly prestreté ľadovými obrusmy, miesto adventného venca na strope, tu teraz vysel diamantový luster. Určite práca raráškov. Počuť bolo tichú a príjemnú hudbu.
Možno si nás všimli všetci a možno nikto, neviem, pretože som nevnímala nič iné ako Severusov dotyk.
Sadli sme si vedľa seba za profesorký stôl, na ktorom sa už zjavilo jedlo. Napriek tomu, že sme sedeli, ruku mi stále zvieral. Akoby som bola jeho rukojemník, ktorého sa čo chvíľu chystá zabiť.
Po príjemnom jedle, keď všetci študenti vstalo od stolov, sa hudba ozývala hlasnejšie a väčšina osadenstva vyzvala svojich partnerov do tanca. No Snape stále sedel, zvieral mi už spotenú ruku a pozeral pred seba na tancujúceho Dumbledora s Mcgonagallovou, ktorý ladne tancovali.
Tiež by som sa radšej pozerala na usmiate tváre tancujúcich ako bola na parkete a tancovala so Snapom. Príde mi komické predstaviť si Severusa ako sa zvŕta v rytme tónov hudby, jeho červenú tvár, kvapôčky potu a úsmev.
"Nejdeme von? Je tu až moc...plno." Vytrhne ma Severus z mojich predstáv. Ruku mi pevnejšie chytí a vedie ma pomedzi dav ľudí do vstupnej haly, kde na schodoch sedia páriky zamilovaných študentov.
"Myslím, že teraz to nie fakt potrebné." Zadržím Snapa pred ďalším strhnutím bodov nejakej fakulte. Znechutene sa usmeje a kráčame ďalej do zimného areálu Rokfortu.
"Nikdy som si ani len nepredstavoval, že by som mohol byť tak blízko pri tebe." Povie svojim topánkam, ale je jasné, že je to adresované mne.
"Nikdy som si nepredstavovala, že spoznám aj takéhoto Severusa." Na okamih na mňa pozrie s iskou v očiach a potom svoj pohľad znovu odvráti na neďalekú fontánu.
"Pre teba všetko." Tie slová mi prídu až veľmi nereálne. Snape, známy svojim nadradenstvom a nechutenstvom mi tu hovorí takéto niečo?
"Úplne všetko?" Potmehúcky zatahnem.
"Všetko." Prikývne, zastaví a vojde mi do cesty. Chytí mi aj druhú ruku a jemne ju pobozká. "Dlho som čakal." Po chrbáte ruky mi prechádza palcom a ja mám po celkom tele zimomriavky, ale také dobré, nie tie čo značia nebezpečenstvo. Sú to tie, po ktorých nasleduje niečo krásne. A aj nasledovalo.
"Poď." Znenazdajky ma znovu tuho chytil za ruku a viedol naspäť do hradu.
"Chceš sa znovu vrátiť na ples?" Nestačím jeho krokom.
"Nie." Odpovie až priveľmi tajomne na môj vkus. Možno sa ma naozaj chystá zabiť. A ja, že toto bude jeden z tých večerov, na ktorý nezabudnem.
No do Veľkej siene naše kroky vedené Severusom nesmerovali. Ďalej sme kráčali po chodoch, mohli sme byť niekde blízko severnej veže keď som zbadala stenu s gobelínom, na ktorom sa pokúšal Barnabáš Blázniví nacvičiť s trolmy balet. Teraz iba tri krát prejsť popri protiľahlej stene a nová miestnosť, o ktorej vie veľmi málo ľudí je na svete.
Presne to sa aj stalo. Snape ma opatrne oprel o gobelín, niekoľko trolov aj s ich učiteľom podivne zaskučalo, tri krát prešieľ popri stene, na ktorej sa okamžite zjavili drevené dvere.
Nemo na neho pozerám a čakám čo sa bude diať. Prikráča ku mne, chytí ma za bok a vedie do miestnosti.
Vyzerá to tu inak, ako keď som tu bola naposledy. Pamätám sa ako som jej užitočnosť využila prvý krát. Potrebovala som niekde schovať svoj otrasný slávnostný habit a omylom som natrafila na túto úžasnú miestnosť, odvtedy som ju používala dosť často.
Všade horeli sviečky, snáď milióny sviečok, na konci miestnosti bol krb s plajúcim ohňom, ktorý to tu príjemne ohrieval. Pri krbe bol pár kresiel s obrovskou pohovkou s červeným vzorom. Zamierila som k nej a s úľavou si sadla.
Bez slova si sadol vedľa mňa a pohrával sa mi s prstami. Bola som prekvapená jeho odvážnosťou dotknúť sa ma. Ja sama by som sa nikdy neopovážila chytiť ho čo i len za ruku.
"Chceš niečo počuť?" Pohľad zdvyhol ku mne. Súhlasne som prikývla a on pokračoval. "Presne si pamätám ako som sa s tebou prvý krát tretol. Tú spomienku nosím stále pri sebe," A nemyslel to iba obrazne. Na zlatej ratiazke, ktorú mal na krku sa hompáľala flaštička so striebornou látkou, spomienkou z jeho hlavy. Znovu si ju zastrčil popod habit, akoby som mu ju chcela ukradnúť. " každú chvíľu čo si stála popri mne som si užíval a napriek tomu som sa pokúšaľ ostať chladný." Vzdychne si.
"Bola som na tom...podobne." Musela som to povedať. Vlasne ja som to chcela povedať. Chcela som aby vedel ako ho mám rada, chcela som vidieť jeho reakciu.
Tvár priblížil k tej mojej. Cítila som jeho drobné chĺpky, počula som jeho zrýchlený tlkot srdca. Stisnuté pery mal pár milimetrov od mojich. Nakoniec, tú chvíľu si budem pamätať do smrti, ich pomaly pritisol na moje ústa.
Všetko sa to zbehlo tak rýchlo. Nahý chrbát som mala opretý o chladnú kamennú stenu. Jeho jemné povzdychy vzrušenia mi nabúrali nervový systém v mozgu. Tuho ma objímal, vášnivo ma bozkával, ruky mi prepletal do vlasov.
"Milujem ťa." Priškrtene povedal blízko môjho ucha.
"Milujem ťa." Bez rozmýšľania som mu odpovedala. Znovu tie zimomriavky, znovu ten nádherný pocit, čakal som ešte ďalšiu nádhernú chvíľu. Chvíľu, kvôli ktorej by som aj zomrela. Chvíľu so Severusom Snapom.

Jeho hruď sa stala mojim vankúšom, údery jeho srdca mojou uspávankou, jeho láska mojou útechou, že existuje ešte niekto taký ako Severus Snape.

Speedlova schránka II (Jeanette)

4. dubna 2011 v 19:20 | Jeanette
Jen ze zvyku zapínám televizi. Počítač pořád nic nenašel a mě už nebaví takhle u něj přešlapovat a
nic nedělat. Vytáhnu alespoň zásuvku a pokouším se přerovnat nějaké spisy. Počítač nevnímám, však
on dá vědět, až něco zjistí. Raději kontroluji, jestli jdou záznamy přesně podle čísel a jedním uchem
vnímám hlasatelku v televizi.
"Dnes v patnáct třicet došlo v místním zlatnictví k přestřelce, během níž zemřel policista. Jeho jméno
ani žádné podrobnosti zatím nechce nikdo prozradit."
Ve čtrnáct třicet? To bylo před půl hodinou… A Speed s Horatiem jsou pryč už tři čtvrtě hodiny. A
doteď se nevrátili. A my vyšetřujem šperky.
Stín podezření mě udeří do srdce jako tvrdá pěst. Nedá mi to. Vezmu telefon a vytáčím Horatiovo
číslo. Musím získat jistotu, nechci tady jen sedět a čekat.
Jenže telefon nikdo nebere. Proč to zrovna teď, šéfe, nebereš? No, jeden důvod by mě napadal. Ale je
to tak hrozná představa, že ji nenechám celou, aby se mi objevila před očima.
Raději zkouším Yelinu.
Bere to po druhém zazvonění.
"Salasová."
"Ahoj. Tady Eric."
"A, Ericu…" proč to najednou říká polohlasně? Co to znamená, sakra?
"Slyšel jsem nějaký zlý zprávy o přestřelce. Je všechno v pořádku?" chci vědět. A chci to vědět hned!
Ale nechci to na ní křičet, za každé situace musím zůstat džentlmen.
Počítač si pořád výsměšně projíždí databázi AFIS a nechává mě v nejistotě i on.
"Ne, Ericu. Není. Tim je mrtvý."
Něco mě praštilo do srdce takovou silou, že se neudržím a musím se opřít o stůl, abych udržel
rovnováhu.
"Tim…? Jak…?"
"Všechno se dozvíš potom. Musím jít."
"Nemám tam jet? Mám něco udělat?"
"Ne. Je tu Call s Alexx. Zůstaň v laboratoři."
A tím náš hovor ukončila. Hovor, minutový, krátký hovor, během kterého jsem se dozvěděl, že můj
nejlepší kamarád, můj zkušený kolega, ten za kterým jsem šel jako za prvním pro radu, nebo si jen tak
popovídat o všem, už tady se mnou není.
Ale jak to! To není možné! Na stole má rozdělanou práci! Zapnutý počítač! Rozložené důkazy!
Laboratorní plášť pověšený na věšáku, pověsil ho tam, protože si myslel, že ho ještě někdy oblékne.
Ty důkazy neuklidil, protože si myslel, že to udělá potom. Počítač nechal zapnutý, chtěl na něm ještě
pracovat.
Už nebude. Už ho nevypne, už ty šperky neuklidí. Už sem nikdy nepřijde.
Přišlo to tak náhle, vůbec to neměl v plánu.
A já prostě můžu jenom sedět a čekat, jestli ten blbej počítač něco nezjistí.
Chce se mi do toho blbýho křápu kopnout.
Vržou dveře. Zrovna teď…?
Ne, ne, NE! Jen to ne. Jen ne ty! Ne ty a ne zrovna teď! Prosím, jdi pryč, já ti to nechci říkat, já nechci
být poslem těch špatných zpráv. Ne pro tebe. Prosím tě, otoč se… Jdi pryč…
"Dobré odpoledne, Ericu." Usměje se detektiv Croftová, když se za ní zavřou dveře. V ruce má opět
nějaké papíry.
"Celý den dávám dohromady podklady k jednomu staršímu případu, ale Timmy některé z nich
nepodepsal. Hledám ho. Nevíš, kde by mohl být?"
Ona se tak usmívá, v tom svém kostýmku s policejní plackou a pistolí, drží v ruce desky a visí na
každém mém slově.
"Odjel někam s Horatiem asi před tři čtvrtě hodinou."
"No, to by se měli každou chvíli vrátit." Odvětí Jeanette. Pořád v tak dobré náladě. Kdyby alespoň
nebyla tak veselá. Ten hroznej svěrák mi svírá srdce, a to si to snažím moc nepřipouštět. Jak na tom

bude ona? Co ona? Bude to mít tisíckrát horší. Přijít o někoho, koho milujete, to bolí. Roky to bolí.
Ale někdo jí to říct musí, stejně se to jednou dozví. Nejpozději dneska večer, to až Speed nepřijde
domů.
"Počkám na něj, dokud nepřijde, nevadí?"
"Jeanette, víš…" na chvíli uhnu pohledem do země, pak na obrazovku počítače, který je pořád tak
stejně nevědomý jako před chvilkou. Nakonec ale přece zvedám oči a dívám se na ni.
Je mladá, je talentovaná, svojí práci zvládá moc dobře a je hrozně zamilovaná.
A v téhle vteřině také trochu nejistá.
"Ericu, děje se něco?"
"Tim nepřijde." Vypadlo ze mě.
Pch. To jsem teda chlap. A víc jí prostě neřeknu? Ale kde mám sakra vzít ty slova??
"Jakto, že nepřijde? On už odešel?"
Jo, odešel. Ale jinam, než si myslíš. A už se nevrátí. Neptej se, prosím, neptej se! Protože mě to bolí
za tebe, Jeanette Croftová. Mladá, veselá Jeanette Croftová. Jsi Speedlův poklad. Já ti přece nemůžu
říct, že umřel.
"Šel už domů?"
"Ne, víš…"
Ale televize to udělala za mě.
"Policejní lékařka potvrdila, že mrtvým policistou, který byl zastřelen dnes ve zlatnictví, je Timothy
Speedle, který pracoval v kriminalistické laboratoři Miami - Dade. Zdá se, že šlo o nehodu. Další
podrobnosti nejsou zatím známy."
Trvá to snad jen pár vteřin. Jeanette vyklouzávají papíry z náručí a sypou se po zemi, kde se
pomíchají, ať už se Speedlovým podpisem, nebo bez něj.
Je jí to jedno.
Zakrývá si tvář rukama. Už teď jí mezi prsty protékají slané slzy. Vykřikne a oněměně kouká. Jen se
dívá na obrazovku a nemůže tomu uvěřit.
Rychle k ní přiskočím a podepřu ji, protože je mi jasné, že se jí každou chvíli podlomí nohy.
"Ale… ale… já… on… To přece… to nemůže být… tak to přece…"
Uplakaná, zlomená Jeanette najednou nemůže dát dohromady souvislou větu. Tak ji jenom objímám
a hladím po vlasech, aby se mohla dosytnosti vyplakat.
Trhá mi to srdce. Ten smutek i ten pláč.
"Nemohli si ho splést…? Třeba…"
Raději neodpovídám. Protože vím, že si ho splést nemohli. Horatio. Yelina. Alexx. Calleigh. Ti všichni
by se nespletli.
A Jeanette mi pláče v náručí a já s tím nemůžu nic dělat.
Mám za úkol chránit občany státu Florida. A teď pro tuhle plačtivou dušičku nemůžu udělat ani fň.
Ten pocit je… hrozný.
A ona nepřestává plakat. A pořád jenom dokola opakuje: "Ach můj bože, Ericu, jak se to jen mohlo
stát… Vždyť jsem s ním ještě před chvílí mluvila… Vždyť jsme spolu ráno snídali…"
Cítím, jak tlak na moje city působí z obou stran. Skutečnost, že můj nejlepší kamarád už nikdy
nepřijde, mi tíží srdce hrozným balvanem. A ono teď, v tuhle chvíli, prostě nemůže tlouct normálním
tempem.
A z druhé strany pláč téhle dívky, která ho má tolik ráda. Jinak než já. O moc víc.
Co že jsem si to ráno říkal? Že katastrofa je ještě hodně daleko?
I mně utíká z očí pár slz a schovávají se Jeanette do vlasů.
A já se jim v tom nesnažím zabránit.
Tahle policistka pro tebe teď tolik pláče, Speede.
Najednou si uvědomuju, jak málo jsem si tě vážil. Že tě mám rád víc, než by sis snad byl schopný
myslet. Že si tě vážím, že každá tvoje rada je pro mě tolik cenná. A závidím ti všechny ty zkušenosti a
schopnosti. To co jsi dokázal ty, v New Yorku, v Miami, to já nejspíš nikdy nesvedu.
Asi se nikdy nerozhodnu odejít z práce do jiného města, jen proto, že mě o to požádá starší kolega.
Nikdy neobětuju tolik přesčasů, abych si dal popořádku laboratoř. Nikdy nedokážu to, aby pro mě

nějaká holka takhle plakala.
Protože já neposlouchám romantický písničky, nejsem schopný někoho doma snést, dát někomu
smysl života, způsobit, že jenom pohledem na mou tvář se rozzáří dívčí úsměv. Jo, holky mě mají
rády. Ale zvenku, ne zevnitř, tak jako Jeanette má ráda tebe.
Tvůj počítač je pořád puštěný. Tvoje důkazy pořád vyskládané. Tvůj plášť visí na věšáku.
Papíry leží rozházené na zemi. A žádný z nás dvou nemá v plánu je zvednout a seřadit, protože oba
jako bychom cítili tvoji přítomnost, jako bys tu pořád byl.
Ale Speed už nepřijde.
Ten pláč mi trhá srdce.
Nevím sice, jak se to stalo a kdo to udělal, protože jsem u toho nebyl. Ale vybitý crimelight,
nepodepsané papíry z předchozího případu a zanesená pistole z případu starého rok způsobují, že
jsem schopný si domyslet, jak se to asi stalo.
Cos to, Speedle, sakra proved?

Když po chvíli dorazí Horatio, aby se informoval, zda počítač nepostoupil, Jeanette k němu beze slova
přijde a obejme ho. Už nepláče. Ale její obličej je tím pláčem tolik strhaný.
"Jeanette. Tolik mě to mrzí."
"Horatio, ty jsi u toho přece byl. Kdo to udělal! Jak se to stalo?"
"Víš co? Počkej na mě venku před laboratoří. Vysvětlím ti to, ano?"
Přikývne a poslušně vyjde ven.
"Ta bezmoc je příšerná."
"Já vím, Ericu. Ale víš dobře, že musíme postupovat jako obvykle. Teď pro mě něco uděláš, ano?"
"Horatio?" cokoliv. Cokoliv, abych mohl pomoct v tomhle případu, ze kterého se stala noční můra.
Ještě před chvílí jsme spolu řešili případ. Dneska ráno jsme spolu prohledávali místo činu.
Zítra už nebudeme.
"Nechci, aby Jeanettiny první kroky vedly k Alexx na pitevnu. Není dobré, aby ho teď viděla. Ani ty bys
neměl. A ona tam bezpochyby bude chtít jít."
"Co mám dělat já?"
"Odvez ji pryč. Hned teď. Odvez ji domů. V tomhle stavu není schopná pracovat a bude to pro ni tak
nejlepší."
Musí si ho pamatovat tak, jak ho má ráda, jasně. Chápu, Horatio.
"Takže ty jí nic neřekneš? Jak se to stalo? Nebo kdo to udělal?"
"Ne, teď na to není vhodná doba. Prostě ji doprovoď, ano? Doprovoď ji domů. A pak se vrať."

Zastavuji v Coral Gables před Speedlovým bytem. Nepřipadá mi, že bych tím v tuhle chvíli něco
vyřešil.
"Ericu, já tam nemůžu."
"Jeanette, já ti rozumím. Ale musíš. Dneska v laboratoři nemůžeš zůstat."
"Ale když… víš, na stole pořád stojí hrnek s čajem, který ráno nedopil. V ložnici je neustlaná postel,
která po něm zbyla. U televize leží jeho rozečtená kniha. V přehrávači je stopnutý film, který jsme
dneska chtěli dokoukat! Jak tam můžu jít?"
Neodpovídám. Skoro se ani nemůžu podívat na místo, kde ještě ráno seděl Speedle.
Jeanette po chvíli bez rozloučení vyjde z auta a třískne dveřmi.
Trápí mě, že jsem ji takhle nechal samotnou. Když je člověk sám, utápí se v lítosti o to víc, protože ho
nemá co rozptýlit.
Jenže v tuhle chvíli pro ni nemůžu udělat víc.
Protože se musím držet běžných postupů.

Když se odpoledne v půl páté vracím do laboratoře, spatřím Horatia, jak bedlivě sleduje počítač.
"To je otisk, co našla Calleigh na tom voze, že?" optá se pro jistotu.
"Jo, jeho původce už hledáme pěkně dlouho."
Běžný postup, Delko. Běžný postup. Horatio si nejspíš všiml výrazu v mé tváři.

"Já vím, Ericu. Nevzdávej to."
"Život toho malýho kluka závisí na téhle bedně. Kruci! Chci dělat něco víc!"
"Chápu tě, ale musíme se držet běžného postupu."
Počítač pípá. Ten zvuk je v téhle chvíli nesnesitelný.
Ale aspoň, že tak.
"Pete Keller." Prsknu pohrdavě. "Padělání, zpronevěra, podvody. Taky loupeže."
"A teď ještě únos. Jestli chceš něco dělat, Ericu, najdi Kellera. Bude mít toho kluka."
Jo. A kvůli němu se to přece všechno stalo, ne?
Jdu najít Kellera.

Naštěstí to není těžké. Joho adresa uváděná v záznamu se ukázala být správná. I přesto jsme si
s Horatiem zavolali na pomoc gardu speciálních policistů.
"Jdeme! Tam!" udávají povely. Jako kolečka mechanismu systematicky zaujímají své polohy a pomalu
obkličují všechny únikové cesty.
"Stát! Ani hnout!"
Keller si chce zkrátit cestu skokem přes zábradlí, ale nepočítá s tím, že i tady čekají vycvičení
specialisté. Jednomu z nich skočí přímo do náruče.
"Ruce za záda. Za záda! Tak."
Teprve teď, když je obviněný spoutaný, k němu můžeme my.
"Máte něco?" otočí se Horatio směrem k policistům.
"Měl u sebe zbraň." Říká jeden z nich a ukazuje ji na světle.
"Podívejme, dvaadvacítka, tou byl zabit pan Williams…" jasně, i já si, stejně jako Horatio, dokážu dát
tuhle skládačku dohromady. "Kde je chlapec, Pete?"
No, v tuhle chvíli bych nechtěl být na Kellerově místě. Protože když se Horatio naštve…
"Nevim, o čem to mluvíte."
Jo tak ty nevíš? To máš teda docela odvahu… Jeden podivuhodný detail mi ale nemůže uniknout.
"Máte ulomený zub." Upozorním ho pro jistotu.
"Jo, to mám už z dětství."
Tss. Pochybuju, že jsi už v dětství kousal do smaragdů.
Které má právě na stole rozložené Speed.
Měl bych na to přestat myslet. Pokaždé mě to někde hluboko v hrudníku bodne.
"Ale ne! To jak jsi kousl do smaragdu, než jsi zabil pana Williamse. Plán nevyšel a v hlavě jsi měl pěkný
zmatek."
"Vyskočit, plavat na břeh a zpátky k dítěti. Kde je?" doplňuji staršího kolegu.
"Já to nevim! Já ho teda nemám."
Proč jen mám sto chutí urazit mu hlavu?
"Kde ho držíš?" zdůrazní H.
"Zeptejte se Tawny!"
"Paní Williamsové?" ujišťoval se H. Tohle nehraje…
"Jo! Byl to její nápad."

Dobrý. Takže z Tawny máme Sisi, která se vydávala za Tawny, aby si smazala svou hříšnou kriminální
minulost a začala - jak se říká - nový život.
No, únos vlastního dítěte, to není zrovna slibný začátek. Ale to je asi věc názoru.
Každopádně teď máme alespoň kde hledat.
"Ještě, že tu nikdo neuklízí." Poznamenám.
"Podívej na tohle." Horatio ukáže kousek ode mě. "To je bahno. Vida. Co tu najdem?"
Tak přeci jen to Speedlovo bahno k něčemu je. Teď ho máme s čím porovnat. Proč jsi, Timmy,
v některých věcech dokázal být tak precizní, ale tu blbou pistoli sis nevyčistil?
"Vzal Joye někam, kde to dobře zná. Na odlehlé místo." Hádá H.
Na zemi se něco blýská. Sahám po pinzetě. "To je nějaká pryskyřice. Zanalyzuju to."
"Dobře. Budu na mobilu."

Zatímco Horatio dál prozkoumává místo činu, já mířím do laboratoře s dvěma miniaturními důkazy.
Chci to už mít z krku.
Stejně jako tenhle případ.
Bože. Výraz Jeanette, který se jí objevil ve tváři, když se dozvěděla, že Speed umřel, mě bude
provázet ještě dlouho. Pane na nebi, dej, ať už nikdo z nás nemusí nic podobného zažít.

"Pořád čekám, že Speedle zas přijde."
Tihle chemici. Proč si myslí, že se o tom chci zrovna teď bavit? Má sakra analyzovat důkaz a říct mi, co
jsem mu přinesl.
"Nepřijde. Koukej mi už dát výsledek."
Mrzímě, že jsem takový, asi jsem k němu přeci jen trochu nespravedlivý. Doufám, že to pochopí.
Na obrazovce se naštěstí analýza objevila v mžiku.
"Je to neobvyklé. Hydroxifolboloxid ze stromů mansineli."
Ještě, že mám v hlavě naučený takový malý slovník, abych porozuměl tomu, co říká.
"To je z Pekelné zátoky."
"U moře jsou zátoky."
"A taky žraloci." Hajzl! Je to sakra jenom dítě!!! "Je mazanej."
"Mazanej? Proč?"
Jo, máš pravdu. Vybral jsem špatný slovo. Není mazanej. Je to jenom bezcitnej, zbabělej hajzl.
Horatio to vezme okamžitě.
"Mám to. Je v Pekelný zátoce."
"Nemůže se odhodlat chlapce zabít, tak ho nechá žralokům. Pospěš si, jedu tam taky."

Když dorazímn a místo, Horatio už má chlapce bezpečně v náručí, právě s ním vylézá z vody. Na
hladině spatřím plavat krvavou košili.
Dobře mu tak, hajzlovi.
"A je to! Kód 4, Ericu. Dej zprávu, že ho máme."
Dám. Případ je uzavřen.
Ale etapa jednoho lidského života ne.

Kolem šesté vracím do laboratoře, s tím, že teď mě čeká to nejhorší. Svoje věci už jsem si uklidil. Ale
Speedlův počítač pořád svítí, šperky jsou pořád vyskládané a papíry stále poházené po zemi.
Počítač vypnu jediným stiskem tlačítka. Důkazy stačí seřadit pod příslušnými kódy zpět do sáčků.
Papíry seberu a srovnám. Všechny nepodepsané označím Speedlovým jménem.
Já vím, že bych to dělat neměl, ale nechtěl jsem, abys měl další průšvih, Timmy. Ale teď už ne.
Teď už ti nikdo nemůže nic říct.

Chci se jít převléct, ale v šatně se zarazím ve dveřích.
U Timovy pracovní skříňky stojí Jeanette. Právě ji zamyká.
Nemůžu se ubránit pocitu, že jí k tomu nic nedává právo. Speedlovo soukromí je pořád jeho, i když už
nežije. A zrovna ona by to měla vědět.
"Co tady děláš?" říkám potichu a mírně. Nechci ji vyplašit. Ani nechci, aby byla naštvaná.
Když se ke mně ohlédne, nevypadá vyděšeně, jako přistižená při činu. Prostě jenom smířilivě. A na
jejích očích vidím, že před malou chvilkou plakala.
"Já… jen jsem přišla, abych mu sem dala nějaké věci. A tady zůstanou navždy uzamčené."
To chápu.
Člověk, když umírá na následky výstřelu, tak hrozně trpí. Pokud nemá to štěstí a nezasáhnou ho
přímo do srdce. Pak umře okamžitě. Když ho ale střelí do plíce, tak se svalí a z úst mu vytéká krev.
Krevní oběh slábne a to způsobuje, že je poraněnému obrovská zima. Z prostřelené plíce uniká
vzduch. Čím víc se snaží nadechnout, tím víc vzduchu ztrácí. Nakonec se pár posledních vteřin svíjí
v bolestných křečích, než nastane konec.
Oba jsme policisté a oba víme, jak vypadá smrt způsobená kulkou.

"Jeho soukromé věci. Ty, které patří jenom jemu a na které se doma nedokážu dívat, víš?"
Přijdu k ní blíž. V ruce má klíč od skříňky.
"Tak ho zítra někam schováme, aby tam už nikdo nemohl, ano?"
Souhlasně přikývne.
"Víš, Ericu, já bych se ti chtěla s něčím svěřit."
Teď v tuhle chvíli vypadá tak nevinně, bezbranně a zlomeně. Je mi jí tolik líto. I Speeda je mi líto.
Dvou zmařených životů.
"Víš, doma, třeba když jsem už šla spát a Timmy byl ještě v obýváku nebo třeba v koupelně…
Nepotřebovala jsem se dívat za dveře, když jsem procházela kolem, protože jsem cítila, že tam je.
Cítila jsem jeho přítomnost. Dokonce jsem přesně věděla, co tam dělá, aniž bych se tam musela dívat.
A teď… já ten pocit mám pořád. I když odešel, připadá mi to, jako by pořád někde byl. Jenom teď už
nevím kde."
Co jí na tohle mám asi říct?
Znovu jí tečou slzy po tváři a ona se je snaží utřít. Ale sundavám jí ruce z obličeje dolů, protože vím,
že v některých situacích se člověk musí vyplakat. A zase ji přátelsky a konejšivě obejmu, tak jako před
několika hodinami, aby si mohla ulevit. Abych si i já mohl ulevit.
Když ještě očima zabloudím ke dveřím, spatřím v pozadí za rohem stát Horatiův stín.
Pláče taky…

Speedlova schránka I (Jeanette)

4. dubna 2011 v 19:19 | Jeanette
21. září 2005

Není nic hezčího, než když se ráno probudíte a zjistíte, že máte volno. Budík prostě zaplácnete a
můžete si ještě tak hodinku přispat, nebo třeba dvě, tři, jak chcete. Sluníčko už přes všechny ty palmy
svítí do okna a vy pořád můžete ležet… Jo, to mám rád. Ale lepší by to bylo, kdybych ten budík včera
večer vypnul. Protože teď je půl sedmý a já už asi nezaberu. Nevadí, tak holt vstanu. Alespoň budu
mít to volno o to delší.
Takže asi začnu malou kubánskou. Postavím na kafe a zamířím k rádiu, ať tady není takový ticho.
Hned na první stanici vyřvávají Aerosmith s písničkou z Armageddonu. Tak to asi ne, katastrofa
takovýho rozměru je ještě asi hodně daleko. Přepínám. Navíc ten Taylor hrozně ječí.
Na Bon Joviho se svým It's my life nejsem ještě dostatečně probuzenej. Přepínám znova.
Bryan Adams? Ne, brečet se mi taky nechce. Dej pokoj s nějakým: Here I Am. Jsem tu jenom pro tebe.
Tshe. To sám od sebe nikdy neřekne žádnej chlap. A on si o tom ještě zpívá!
Voda už se vaří. Radši to mečení vypínám. Tentokrát dám přednost tichu.
Když zaliju kubánskou, všimnu si, že bliká záznamník. Včera večer jsem šel hned spát, takže jsem si
toho nejspíš nevšiml. S hrnkem v ruce dojdu k němu.
Ahoj, Ericu! Hele, nezlob se, že otravuju, ale slíbil jsi, že mi zavoláš! Nebo už s tebou nemám počítat?
Ozvi se. Dík, čau.
A jéje. Lena. No, tak zrovna na tu jsem si včera opravdu nevzpomněl. No nic, nevadí. Budu dělat, jako
že ten záznamník je rozbitej a ten vzkaz se ke mně nedostal…
Vysoká, blonďatá, opálená, ale… No, sice toho navenek má opravdu hodně co ukázat, ale o to větší
měrou postrádá v hlavě. A já nemám rád, když se s tou holkou nedá ani mluvit. Teda v prvních
chvílích to nevadí, ale přeci jen…
Cože? Druhej vzkaz? No to ne…
Se zděšením mačkám tlačítko přehrávání.
Ahoj, bráško. Tady je Mary. Chtěla jsem ti jenom říct, že jsem odpoledne přiletěla z Evropy. Bylo to
tam krásné. Ozvi se, stavím se. Mám tě ráda, posílám pusu!
Tak pro tentokrát se opravdu musím usmát. Marisol, to je jediná holka, kterou budu nadosmrti
milovat a zároveň jediná na světě, na kterou se vždycky budu moct spolehnout.
Už už se natahuju po mobilu, abych jí zavolal nazpátek, ale v tom se sám od sebe rozbzučí. Bohužel,
to není Marisol.
Tak tohle jsou přesně ty situace, který dokážou zkazit volno.
"Horatio? Děje se něco?"
"Nerad tě ruším během tvého volna, Ericu, ale máme naléhavý případ. Zřítil se most a obávám se, že
budu potřebovat svoje nejlepší kriminalisty dneska tady."
Co můžu dělat? Sice mi to pěkně pokazilo náladu, ale Horatiovi nejde něco odmítnout. To se prostě
nedělá, když vím, že on sám by se kvůli mně rozkrájel. To ale naštěstí nemusím. Prostě na sebe hodím
džíny, bílou košili (o které Mary pořád říká, že mi nehorázně sluší) a vyběhnu ven.
Po minutě se s nadávkama zase vracím. Už zase jsem si na botníku nechal pistoli a odznak.

Horatio mě ještě poprosil, abych dojel k laboratoři, vyzvedl si pracovního hummera a nabral Speedla,
abychom přijeli spolu, takže to budu muset vzít přes Coral Gables. Zastavím teda před vchodem a
troubím jako o závod.
Pán si ale nejspíš ještě spí, protože než vyleze, trvá to dobrou půl hodinu.
"No kde se flákáš? Ještě spíš, ne? Víš, jak dlouho na tebe čekám?" zařvu na něj, když otevírá dvířka.
Ale ví, že to tak nemyslím, však mě zná. Naschvál si ještě dává načas, nejdřív nasedne, pak si
pomaloučku nandá sluneční brýle a až teprve potom zavře dveře od auta. Až teď můžu nastartovat.
Jednou ho za tohle stejně praštím.
"Hádám, že slečna Croftová tě nechtěla pustit z postele. Ve tvém volnu."

Jen ironicky zakroutí hlavou. "Teda, jak to všechno víš…"
"Jsem přece taky, chlap, ne?"
"Vlastně mě probudil Horatio. Když Jeanette zjistila, že musím do práce, tak řekla, že půjde dneska
taky, prý musí stejně dodělat nějaké papírování."
"Ale předtím jste se samozřejmě museli jaksepatří rozloučit…"
"Jo, museli. Hele, ty asi nepřestaneš rejpat, viď?"
Tomu se nemůžu nezasmát. "Vždyť mě znáš…" Speed se stejně po chvíli zasměje taky. Bezpochyby
vzpomíná na to, jak se s tou svojí loučil. Jsem docela rád, že mu to tentokrát vyšlo. A navíc to vypadá
docela vážně.
Ne, že bych mu to záviděl, že jo…
Speed se v půli cesty natáhne a zapne rádio.
Seal a nějaký jeho růžový polibky či co. Většího utahováka tam v tenhle slunečný den plný palem,
vedra a ohledávání na místě činu strčit nemohli. Když do éteru na plný perdy zakřičí: I've been kissed
by a rose on the grave, vztekle to přepínám.
"Co děláš? Vždyť je to pěkný." Speedle to přepíná zpátky.
Příště mu už fakt jednu natáhnu.

No páni. Tak takovej případ si fakticky nepamatuju. Loď, která narazila do mostu, a ten se následně
zřítil do moře. Takový místa činu nemám rád. Špatně se na nich hledá. Navíc vždycky musím lézt pod
vodu.
Horatio už na nás čeká u břehu.
S očima upřenýma do dálky, s rukama v bok, ani se neotočí, aby se podíval, jestli jsme k němu přišli
opravdu zrovna my dva.
"To je od vás milé, že jste přišli ve svém volnu."
"To nic," odvětí Speed. Musím se křenit. A zrovna on! To určitě. Vždyť jsme ho vytáhli z postele… No,
ale pokud k Horatiovi cítí stejnou autoritu jako já… tak bych mu to docela i věřil.
"Tady člun narazil. Takže to je místo činu?" pokračuje a rozhlíží se. Už zase plně v práci. Já se ohlížím a
dívám se okolo, jestli by se tu nemohlo objevit něco, co by nám mohlo pomoct.
"Svědkové říkají, že ten člun na most mířil." Říká Horatio. To vypadá docela podezřele. Asi to tady
budeme muset prolézt centimetr po centimetru. "Vezmem si svý věci.", navrhuju.

Dvě hodiny se tu opékáme na palubě lodi, a ačkoliv je ten prostor tak mrňavý, že jsme mohli jen
těžko něco přehlédnout, nenašli jsme nic. Tim kápnul leda na nějaký bláto, ale pochybuju, že nám to
nějak pomůže. Zatímco potápěči na chvíli zalezli pod vodu, já tentokrát zůstávám na palubě, abych
se po něčem podíval. Prostě jsem musel něco přehlídnout. Přece není možný, aby tady vůbec nic
nebylo.
Po chvilce se ale noří z vody hlavy potápěčů a bezradně se kroutí zleva doprava. Nenašli nic.
Povzdechnu si.
Nadskočím. Zvoní mobil. Uf, můj není. Už jsem se lekl, jestli to není třeba Lena.
"Jo?" zaskučí Speed. I na tu dálku z telefonu rozeznám Horatiův hlas.
"Potápěči vůbec nic nenašli. Vzal jsem vzorky bahna. Tam, kde vrah skočil do vody, ale nevím, jestli to
k něčemu bude."
Chvíli se z telefonu zase ozýval Horatio. Tim se zatvářil docela soustředěně. Nejspíš o něčem usilovně
přemýšlel. "Kdo je ten mrtvý?" na chvíli se zadíval do dálky. "Dobře." Pak telefon zavřel.
"Podle Horatia tady jde o únos malého chlapce. Ten mrtvý byl zřejmě jeho otec, jmenuje se
Williams." Houkne na mě Speed.
"Fajn."
Když se procházím kolem zábradlí, vypadá to, že jsem konečně na něco narazil. Na zemi se nevinně
válí černá taška. Vezmu ji a dojdu za zkušenějším kolegou.
"Podívej. Jako dělaná na výkupné."
Timmy ji zběžně prolétne očima. Samozřejmě mě instinktivně napadne ji prohledat. Když sáhnu
dovnitř, v ruce - i když schované v rukavici - ucítím něco kluzkého. Vytáhnu na světlo boží

dvaceticentimetrového mořského tvora a ukážu ho Speedovi.
Ten se netváří zrovna překvapeně. "Ryba." Pronese inteligentně. Identifikace věcí ti teda fakt jde.
"Třeba nás dovede na sekundární místo činu." Nadhodím nadějně.
"Jak to myslíš?" nechápe Tim. Tak nic, no.
"To ti vysvětlím v laborce." Když ho tak vidím s foťákem v jedné ruce, s mobilem v druhé a s blátem
pod nohama, musím se škaredě a zlomyslně pousmát. "Ty si zatím můžeš pohrát s tím bahýnkem."
Jeho gesto si vyložím jako fajn, kolego, ale teď už fakt zmizni. Nasedám do hummeru a mířím do
laboratoře.
To jsem zvědavěj, jak se tam za mnou Speed dostane, když jsem ho sem přivezl já.

Ajéje. Už zase doplácím na ty průsvitný stěny. Vidím Tima, jak míří ke mně, ale zastaví ho jeho
okouzlující přítelkyně Jeanette. Jemně ho zatahá za rukáv a on se k ní láskyplně otočí. Podává mu
nějaké lejstro, asi potřebuje podpis. To si až z detektivního kvůli tomu odběhla až sem? Láska je fakt
nebezpečná věc. Tim vezme desky, rychle naškrábe podpis a něžně je vrací Croftové. Ta ho obdaří
tím nejzářivějším úsměvem, dodatečně ho láskyplně pohladí a vzápětí mi její záplava špinavých blond
vlasů mizí za rohem.
Tim za sebou zavře dveře a poctivě si navleče pracovní plášť. Já se skláním nad atlasem ryb a dělám,
že jsem nic neviděl.
"Co se tak culíš?" nadhodí vesele.
"Jak ses sem dostal?" povytáhnu obočí.
"Přijel jsem s Horatiem. Proč?" nechápe.
Už mu to nestíhám vysvětlit. Do laboratoře vtrhne miamský hurikán v podobě sličné Calleigh
Duquesneové.
"Takže!" rozléhá se celou velkou místností. "Kdo z vás mi ukradl crimlight?"
Nojo. Pan Speedle a jeho pověstná spolehlivost.
"Ukradl není moc pěkné slovo. Já si ji vypůjčil. A zase jsem ji tam vrátil." Snaží se říkat naprosto
klidně. Call si ho ale nejspíš plánuje pěkně podat.
"Bylo by dobře, kdybys ji zase nabil. Potom mi při práci nesvítí." Jako by říkala: To jsi fakt tak na
hlavu, že nevíš, že baterku musíš nabít, aby svítila?
Každopádně Tim se zatvářil přesně tak, jako by to pochopil.
"Zlobí se na tebe…" neodpustím si.
"Calleigh, já se ti velmi omlouvám." Zkouší to.
A zabralo to. Kolegyně se usměje doslova od ucha k uchu, tak to umí jedině ona. "Omluva přijatá."
Chvíli to vypadá, že bouře je zažehnána. "Dej mi svou."
"Vem si ji, je v brašně." Speed vypadá, že je rád. Mohlo to dopadnout hůř. Když Call opustí laboratoř,
tázavě se ke mně otočí. "Co jí tak nasypat rudizonát?"
Směju se. Ta naše laborantská mluva. Kdyby nás slyšel někdo, kdo tomu nerozumí, nejspíš by si klepal
na hlavu a divil se, o čem se to bavíme.
Oči mi vzápětí sklouznou k té správné rybě v atlasu. "Tady to máme. Triploidní bílý amur. Pěstuje se
ve velkém hlavně kvůli regulaci vodního rostlinstva v kanálech. Vysazuje se, žere až pětinásobek své
váhy."
Tim se podíval na rybu, která se v tuhle chvíli proměnila v důkazní materiál. "Tenhle Nemo má dvacet
centimetrů. Asi ho právě chytili."
"A tak docela určitě zjistíme, v kterém kanálu byl náš podezřelý, než si šel pro výkupné."
Speed se mnou zjevně nesouhlasí. "Je tu tisíc čtverečních kilometrů vodních cest, ne?"
"To nevadí, zúžíme to. Na vysázení musíš mít povolení." Na počítači rychle zadám příslušné
údaje. "Tak. Zadáme velikost amura a najdeme datumy a místo vysázení. A, už je to tu…"
"Jo," přikývne Speedle s očima na obrazovce. "Kanál číslo 3329. Na Newbary Road mezi 103. ulicí a
Fountain."
Tam ale pojedu sám. Tim tady pořád má nějakou práci s tou svojí mokrou hlínou.

Mohlo být půl jedné, když jsem dorazil na místo, kde už čekal Horatio. Pro jistotu jsem si s sebou vzal

potápěčskou výstroj, takhle u břehů člověk nikdy neví.
Spatřím ho soustředěně klečet nad otiskem pneumatiky v hlíně.
"Ericu?"
Stačí mi jeden důkladný pohled. Tohle není neobvyklý vůz. "To jsou pneumatiky z grand pree."
"Správně." Přikývne H. "Ten vůz sem přijel." Poté jeho oči zamíří k řece. "Tak jo. Půjdeme na to."
Bylo mi jasný, že musím pod vodu.

Tahle věc skoro nešla nenajít. Pomalu proplouvám kolem předku potopeného auta a přitom si dávám
pozor, abych správně dýchal. Podvodní baterkou zamířím ke kufru. Pokouším se nadzvednout víko,
ale ani takový chlap jako hora - myšleno já - s tím pod vodou nemůže vůbec nic udělat. Na souši to
půjde líp.
Vnitřek auta je prázdný a i kdyby tam snad zůstaly nějaké viditelné důkazy, voda je bez pochyby
zničila. Jsou ale věci, které ani voda nezakryje, s tím už si poradí naše technika. Tak jako tak to auto
musíme vytáhnout.
Po nekonečně dlouhé chvíli se tedy vynořím a polapím čerstvý vzduch.
"Nic," poslušně hlásím. "po chlapci není ve voze ani stopy a kufr nemůžu otevřít."
"Tak ho vytáhneme." Navrhuje Horatio. Jenom souhlasím a lezu z vody ven.
"Tak jo, dobrý, teď to spusťte dolů. Fajn." Křičí technici. S jejich pomocí auto bezpečně přistane na
zemi, nepoškozené.
Horatio hned otvírá kufr. "Podívej na to. Tohle je asi od nehtů." Dívám se po vnitřku kufru, jestli se tu
neskrývá ještě něco. "A tohle… tohle je dlouhý světlý vlas jako má Joy." Pokračuje H. "Takže ho sem
zavřeli, Ericu."
Ale proč tu není? Kde teda je?
"Je to dobrý, kdyby Joye zabili, nechali by ho tu." Usoudím.
"Je to doopravdy dobrá zpráva?"
"Jak to?"
"Pořád ho mají."
Jo. Pátráme po něm už několik hodin a pořád ho mají.
Horatio volá na místo činu Yelinu a Calleigh. To auto je třeba pořádně prohledat.

"Auto patří někomu v Sea Side. Krádež ohlásil před dvěma dny." Hlásí Yelina, když vystoupí z auta. Já
- teď už zase v suchém oblečení - se mezitím pokouším zdokumentovat veškerý interiér vozu.
"Zpracuju ho v laborce. Snad získám otisky."
"Děkuji ti, Calleigh." Odpoví potichu Horatio. Pak se otočí ke kudrnaté Salasové. "Říkala jsi, že máme
problém."
Yelina přikývne. "Vyšetřování lodi chce okamžitě převzít dopravní. Zrovna ji vytahujou z vody."
"Dobře." Zhodnotí situaci Horatio. "Ericu," s dokumentováním už jsem stejně skončil, takže nemám
důvod se mu nevěnovat. Týjo. Když procházím kolem Salasové, všimnu si, že ta béžová jí neskutečně
sekne. Na její věk až neskutečně moc.
"Ericu, prosím, běž na loď a řekni dopravákům, že vražda má před zříceným mostem přednost."
"Dobře."
Ihned mířím k autu. Tss, dopraváci. Já jim dám!

"Nedávno most rekonstruovali a teď tohle."
Ten chlap prostě nepřestane kecat. Vůbec mu nevadí, že tuhle loď prohlížím, předtím, než mi ji
definitivně odtáhnou, a že mě tím ruší. Ruka mi cuká směrem k opasku s pistolí.
"Jo. No, hele, vy máte svoje problémy a my máme svoje. Místo činu je uzavřeno."
"Ale tady se zřítil most, pane."
Ti dám pane! Přemýšlíš trochu?
"Vražda je důležitější než most, takže tu loď nám musíte nechat."
"Kriminálka se v ní hrabe už pět hodin! Co s ní ještě chcete dělat?"
Hele, víš co mi můžeš… A vida. Copak to támhle je?

"Koukněte se." Ukážu na šperky, které spatřím viset z lodní trubky. "Vidíte? Zřejmě to vypadlo, jak
loď narazila. Musíme prohledat vnější trup."
Tím už se naštěstí ukecat nechá.

Samozřejmě hned zamířím pod vodu. Šperky visí venku z trupu, část jich nejspíš vypadla do vody.
Jakmile dorazí ostatní z týmu, potápím se. Tyhle ponory mám totiž zakázáno dělat na vlastní pěst…
No téda. Kdybych nebyl pod vodou, nejspíš bych zalapal po dechu, ale to pod vodou pochopitelně
nemůžu, poněvadž bych se utopil. V tom písku se na dně blýská pěkných pár drahých kamínků! Škoda
je nechávat jako předměty doličné!
Mířím k hladině.
"Zřejmě jsem našel šperky za tři miliony. Potřebuju dva muže na pomoc."
Během hodiny vylovíme pěknou sbírku šperků. Za takovou by se možná nemusela stydět ani britská
královna. Moment - mají tam vlastně pořád královnu?
Ale to je jedno.
Prostě mi říkejte hledač pokladů.

Trvá to další půl hodinu, než to všechno důkladně naskládáme do sáčků, označíme a převezeme do
laboratoře, kde si to zase vyskládá na stůl Tim.
"Tyhle diamanty visely z lodi?"
Po desetiminutovém ohledání bych čekal jakoukoliv otázku. Ale ne zrovna dotaz toho typu, jestli
tohle fakticky viselo z lodi.
"No jistě. A proč?"
"Jsou totiž falešné."
Divný.
"Vážně?"
"No, ty jsi odborník na ryby a já na šperky."
No jasně, hlavně, že jste mi to vrátil, drahý pane kolego!
"Tohle je novinka, laboratorní výroba."
"Jako zirkonium?" neměl jsem se ptát. Následovala přednáška od zkušeného kolegy.
"Tyhle kameny jsou syntetické. A jsou za zlomek ceny těžených diamantů. Kus čistého grafitu
vložíš do keramické schránky, přidáš chemikálie a dáš do tlakového hrnce. Simuluje teplotu a tlak
pětadvaceti kilometrů pod zemí. Grafit se vypaří. Za tři dny se keramická schránka vyndá, rozbije a
máš diamantový krystal. Jako v přírodě, jen tisíckrát rychleji."
Sotva jsem to stačil pochopit, už byl u nás Horatio. Takže falešné šperky? Trochu odvážné výkupné,
řekl bych… Ten mrtvý nevypadal zrovna jako chudák.
"Pánové, máte diamanty?"
"Ano, zrovna je testujem."
"Dobře." Přikývne H a přiloží oči k mikroskopu. Chvíli si s ním hraje, načež se na jednom sklíčku
zastaví. "Počkejte, tenhle smaragd má škrábnutí. Pravý se nikdy nepoškrábe…"
"To je od nářadí?" napadá mě.
"Ne, není to od nářadí, ale od zubů. Podívej se na tvar rýhy."
Napodobím Horatia a podívám se na zelený poklad, který jsem tak pracně vylovil z vody, přes
zvětšovací sklo, abych ve finále zjistil, že jsem se namáhal úplně zbytečně, poněvadž ty šperky byly
falešné.
"Zlomený zub." Můžu to jenom potvrdit.
Horatio se rychle dovtípil. "Pana Williamse zabili, protože přinesl falešné šperky."
"No, asi si budeme muset promluvit s paní Williamsovou. Ona by mohla vědět, proč manžel odnesl
falešné šperky."
"Přesně tak, zjistíme to, jen když se jí zeptáme."
Calleigh mi zrovna nese otisky, které našla na autě, abych je porovnal s databází. Takže na mně je
oskenovat to a čekat, jestli počítač nenajde shodu.
A víte co? Když se Timmy míjel s Calleigh ve dveřích, ani ve snu by mě nenapadlo, že už ho nikdy
neuvidím.

Sbohem za závojem II (Ann Taylor)

4. dubna 2011 v 19:17 | Ann Taylor
"Kam jdete!" zastoupil mi cestu policista se zarudlýma očima podrážděnýma prachem.
"Musím dovnitř! Pomáhat s evakuací!"

"Nemůžete tam! Je to nebezpečné! Okamžitě se vzdalte!"
"Je tam moje žena!!" zařval jsem na něj. Nikdy jsem se neoháněl tím, kdo jsem, ani tady jsem
nechtěl. Ale soucit zjevně nebylo něco jemu vlastní, "Jsem detektiv a chci dovnitř!!"
"Buďte si třeba papež. Ale já tam nikoho nepustim!!" zařval se stejnou intenzitou. Mohl jsem tedy
jen pozorovat záchranáře, kteří se opatrně vrhali do zbytků první a občas vyvádí někoho z druhé. Za
každým pohybem jsem ji viděl. Strach, co jsem prožíval, nejde slovy popsat.
Občas jsem zahlédl někoho matně známého, jak tahá ven a odvádí další a další živé a odhání
zvědavce, kteří, zahaleni prachem, nechtěli dobrovolně odejít. A stále jsem také hledal skulinku,
kudy proklouznout dovnitř.
Všichni měli spoustu práce, ale vždycky se našel někdo, kdo mě nevybíravě posílal do bezpečné
zóny a nereagoval na mé poznámky, že to zvládnu, že jsem bývalý voják, že jsem kriminalista.

"Macu! Panebože, tady to vypadá..." to se ke mně přiřítila Stella. Nejprve jsem si ani neuvědomil,
že je to ona.
"Já vím, že je uvnitř, Stello musím ji jít najít! Hned!" potřeboval jsem, ať aspoň ona pochopí.
"Ne! Nech to na záchranářích! Něco se ti stane!"
"Jak to..co tu vůbec děláš??"
"Povolali všechny dobrovolníky, máme pomáhat udržet co největší pořádek venku a odvádět lidi do
bezpečí. Udělal bys nejlíp, kdybys šel taky!"
"To je totéž, jako bych ji odepsal!! Ale jsou tam živí a ona je mezi nimi! Cítím to!!" nechtěl jsem na
ni vyjet, ale ani jsem si neuvědomoval, jak křičím.
"Cítím to, Stello! Chápeš??"

V tom se ozvalo dunění a rachot. A já tušil, co přijde. Pomalu jsem se otočil. Neslyšel jsem
naprosto zděšený křik ani si nevšímal ustupujícího davu.
Jediné, co jsem viděl, jako ve spomaleném filmu, byla druhá věž, která se sunula k zemi. Vzduch
se naplnil prachem a štiplavým kouřem, kousky skla a zdí. Nedalo se dýchat, nedalo se nic vidět. Já
ale snad ani nedýchal ani neviděl. Snad ani nežil.
Spolu s věží se octl během několika vteřin v troskách i hotel vedle, ale ten nebyl podstatný. Nebylo
podstatné vůbec nic. Claire zůstala uvnitř. Moje Claire leží ve smrtící změti, která se rychle zkládá
z posledních stojících trosek a pohřbívá ji hloub za němého sledování a hrobového ticha. Všechen
zvuk polkl prach a všechnu naději mi z těla vyrvaly nosníky ležící na zemi.
Teď bych měl zemřít. Jestli je po všem, tak bych měl zemřít. Nějaký hasič, který okamžitě vyrazil s
kolegy prohledávat trosky, dokud je naděje, mi cestou vrazil do rukou masku. Ale mně bylo vážně
jedno, jestli se udusím. Mají naději, tak hledají, ale já se musel silou vůle burcovat, abych uvěřil, že
nějaká je.

"Macu sakra POJĎ!!" Stella mě táhla pryč. Nikdo nevěděl jistě, zda nevypukne požár, zda něco
nevybuchne, zda se nezřítí další budovy, silně poškozené. Ale já musel zůstat. Musel jsem si
proklestit cestu k záchranářům a vydupat si vybavení. A pomáhat. Nutili mě opatrovat živé. Ale to
nebyla nikdy má práce. Nenechal jsem se odbýt a jejich výčitky i se Stellou nechal za sebou.
V tuhle dobu jsme měli být skoro na obědě. Po čase zase jako tým. Ale co na tom sejde. Nějaké
jídlo, nějaký hloupý oběd, může na tom teď záležet? Můžu snad pociťovat hlad? Obyčejný hlad
obyčejných dní? Hlad je něco tak prostého, že teď jsem ho nemohl znát. Nebo jsem si to namlouval,
protože jen představa přízemních každodenních starostí byla hrozně vzdálená.
Kdo mohl prchal. Já opatrně procházel nejbližší trosky a pátral po jakémkoli znamení, že je tady.
Většina hasičů si klestila cestu až dovnitř, tam jsem se ale neodvážil. Tolik rozumu jsem si uchoval,
ačkoli srdce chtělo jednat jinak.
Každému, kdo mě chtěl vyvést jsem stále opakoval, že ji musím najít a že musí žít. Každá myšlenka
se točila kolem jediného a nedokázal jsem ze sebe vypravit víc. Nechali mě tam, nevyvraceli mou
snahu, ale všichni říkali, ať nemám moc nadějí. Ať se k nim neupínám.
Jako říct dítěti, že nejspíš nevyroste. Jako oznámit vězni, že ho asi popraví. Nebo zkoušet orlům

stříhat křídla.

Kdybych alespoň tušil kde byla. V jakém patře, v jaké části, kdybych měl jistotu a věděl, kde
hledat. Mohl jsem pouze hádat a stále víc a víc se připravovat o rozum. Nějak jsem se přesvědčil, že
určitě musí být v těžko dostupných částech, proto ji ještě nevynesli.Tam už mě ale nikdo nepustil.
Vlastně i doteď jsem se v troskách místo pomoci spíš pletl a motal, ale nikdy bych si to nepřipustil.
Hnala mě touha zachránit ji. Občas jsem dokonce měl před očima obraz, kdy ji vytáhnu, po pár
dnech se uzdraví a společně na všechno zapomeneme.
Nakonec jsem alespoň po velmi dlouhé době víceméně nečinnosti pomohl odnést tři těžce zraněné
manažery, které se povedlo vytáhnout z úzkého prostoru pod nakupenými kusy zdí. Jakmile je
odvezly připravené sanitky, chtěl jsem se vrátit. Nalezení těhle tří přeživších mi vlilo do žil novou
sílu a novou naději. Určitě nejsou poslední živí.

Šlápl jsem ale na něco velmi ostrého a pocítil náhlou bolest. Ta věc mi prořízla botu i nohu a
zasekla se v podrážce, takže jsem musel odkulhat bos. Za sebou jsem nechával krvavou stopu.
Něco mi to přípomnělo. Krvavé stopy a pád. Zahrada měnící se v ruiny. Můj dnešní sen.
Zíral jsem na krev, která se vsakovala do země pode mnou, v ruce třímal svou proraženou botu a
nevěřícně kroutil hlavou. O tom se mi přece nemohlo zdát!
Potom se mě někdo chopil a zakřičel na dalšího, aby mi ránu vydesinfikoval.
Když jsem tedy konečně seděl na provizorní stoličce a nechával kohosi narychlo ošetřit mé
banální zranění, všiml jsem si, že se co nejblíž snaží dostat zástupci snad všech televizí. Až teď
jsem si tedy uvědomil, že po celé zemi musí běžet záběry zkázy spolu s účastnými soustrasnými
komentáři moderátorů. Musí to sledovat každá domácnost, každá kancelář, dokonce i naše laborka
bezpochyby tají dech. Ale to mi bylo naprosto jedno. Claire pořád nikdo nenacházel a já vyděšeně
vzpomínal na zvláštní sen, který opravu nepředznamenával nic dobrého.

S postupem času, který se rozhodl pracovat proti nám a běžet dvojnásobnou rychlostí, se ozývaly
čím díl zoufalejší výkřiky, že živí už tam určitě nejsou a určitě ne v části, kde jsem ji tušil.
Neztotožňoval jsem se s nimi a hned, jak se opět dostal na nohy, se chtěl i přes mírnou indispozici
znovu vrhnout do práce. Stella mě ale zadržela. Přesvědčovala, abych to nechal na záchranářích.
Jsou to přece profesionálové, na rozdíl ode mě ví, co dělají, ví, jak postupovat a určitě ji najdou. Její
slova se ovšem nějak nechtěla dostat přes zatvrzelou slupku posledních nadějí. Argumentoval jsem,
že záchranářům, je přece jedno, koho konkrétně vytáhnou, kdo přesně to přežije, jde jim o všechny
stejně a co když před ní dají přednost někomu s větší šancí. Dokud se nad několika místy nezvedly
malé obláčky rozdrolených částeček zdí a pak nevynesli ven mrtvého v uniformě. Okamžitě mě
zatlačila zpátky k provizorní ošetřovně, kde jsem čekal, až přejde bolest, a vmetla mi do tváře,
že tak jsem mohl dopadnout já. I na mě mohlo něco spadnout a Claire bych tím v nejmenším
nepomohl.
Seděl jsem tedy na nějakém pomačkaném boxu a bezmocně sledoval velké šeredné nic, co zbylo.
Mně i Stelle potom zazvonil telefon. Starosta Giuliani pořádal od třičtvrtě na tři tiskovou konferenci
a požadoval i přítomnost vedoucích všech složek, kteří se mohli dostavit. Vztekle jsem telefonem
praštil. Já mu kašlal na nějakou koferenci! Slovíčka soucitu jsou na dvě věci. Možná ani na to ne.
Nakonec jsem ale poslal Stellu, protože jsem si byl jistý, že pokud odsud někdy odjedu, na pozdější
Sinclairovy výčitky určitě nebudu mít náladu.
Její místo u mně vystřídal po několika minutách starší hasič se špinavou tváří, zaprášenou
uniformou a helmou na hlavě.
"Viděl jsem tě tu. Ještě čekáš?"
Znal jsem ho. McCormac se jmenoval.
"Nachází čím dál víc mrtvých. Živý už skoro vůbec. Nevěří, že tam ještě někdo bude. Lidi, co tu
zůstali, už ztrácí naději."
"Ona určitě žije." proč bych měl informaci od hasiče věřit víc než informacím od chaotického davu,
jemuž jsem nevěřil?

"Taky doufám, kéž by. Nikomu to nepřeju. Musím zpátky. A ty odjeď. Buď ji najdeme..a nebo
bude lepší, když to neuvidíš."
Tak tohle byla rána. Vážně jsem měl začít ztrácet veškerou naději? Vážně jsem měl přistoupit na
jeho přesvědčení? Vážně jsem měl odjet, abych neviděl, že je mrtvá? Rozum souhlasil. Bylo to
pravděpodobné. Ale srdce si přálo, moc si přálo, přálo si tak, jako by na jejím životě závisel i můj.

Zůstával jsem už jen jako jeden z mála. Nečistoty v ovzduší těžce bránily v dýchání a každý se
tam vystavoval nebezpečí onemocnění dýchacích cest. Ale i kdybych měl rovnou na místě umřít,
neodjel jsem. Zvláštní, o vlastní smrti jsem ten den uvažoval až příliš často. Naopak ale o smrti
Claire jsem uvažovat odmítal. Bylo mi špatně. Bylo mi špatně ze slov McCormaca i ze všeho, co se
dělo. Tolik mrtvých. Tolik raněných. Tolik stále pohřešovaných. Bylo mi možná špatně i hladem
a žízní, ale to jsem si nepřipouštěl. Nějaký oběd? Týmový oběd? Na ten jsem si ani nevzpomněl.
Spolu s tím, jak prach a kouř bránil paprskům slunce prorazit až k nám a trvalo permanentní
dusné šero, jsem si ale vzpomněl na něco jiného. Na večeři, kam mě Claire pozvala. A poprvé mě
přepadla reálná děsivá myšlenka. Co když už ani nepozve. Co když už žádná večeře ani snídaně
nikdy nebude? Co když už zůstanu sám? Co když má McCormac pravdu?
Okřikl jsem se, takhle jsem přece nesměl uvažovat.

Televizní reportéři se stále i přes špatné podmínky rojili víc a víc a odchytávali každého, kdo jim
mohl poskytnout rozhovor. Využil jsem toho, že Stella odjela a kulhavě se přikradl blíž. Byl jsem
rád, že jsem sám. Chtěl jsem už, ať ji najdou. Chtěl jsem to tak moc, že jsem se sotva udržel na
nohou. Když jsem si ji bral, věřil jsem, že spolu budeme napořád. Udělal bych pro ni všechno.
Zemřel bych pro ni. A teď?

Po všech hodinách byli téměř všichni evakuováni. A já stál a díval se na dílo zkázy, na marnou
snahu záchranářů projít co možná největší část trosek, najít ještě někoho živého.
Byl jsem unavený. Moc unavený a tělo si žádalo odpočinek. Z nepopsatelného strachu a chaosu
jsem plynule přecházel do agonie. S ústy a nosem chráněnými proti prachu a popelu jsem pozoroval
všechno hemžení a nepřikládal mu žádný význam.
Byl jsem zničený. Vážně zničený. Naprosto psychicky vyčerpaný. Cítil jsem se nejhůř za celý svůj
život. Neměl jsem sílu na nic víc než zůstat stát a sledovat. A při tom nevidět. Jediné, co mě mohlo
probrat, byla ona. Ale ona nebyla. Vlastně byla. Někde pod troskami, někde snad umírala. Čistě ze
zvyku jsem se podíval na hodinky. Ještě fungovaly navzdory nánosu špíny a ukazovaly skoro půl
šesté.
Zvedla se další vlna chaosu, která otřásla zbylými, tedy bezpečnostními složkami. A zřítila se další
budova. Nižší. Budova číslo 7. Ale to už šlo dalece mimo mě. Byla evakuovaná, stejně jako zničené
okolí. Už nikdo nemohl čekat a doufat, že jeho manželka ještě nepodlehla. A něco mi říkalo, že už
ani já bych neměl. Nevrhl jsem se už ani do záchranářských prací, jako předtím.

Stmívalo se a já věděl, že kdyby byl dnešek jen trochu jinak, jsme spolu, jsme šťastní a nic nám
nechybí.
Jenže přišli teroristi a já jsem sám, chvíli se bráním slzám a chybí mi vše.
Živé už se nedařilo nacházet. Udušení, uhořelí, umačkaní zdmi. Občas je vynesli ven. Jestli byl
někdo z nich živý, možná jeden na deset mrtvých.
A já dál čekal na milost nebo zázrak. Nebo snad konec. Prostě už na něco.
Vídal jsem i další, kteří čekali na své blízké. A kteří se hroutili v návalu pláče, když spatřili jejich
těla. Občas se podívali i oni na mě. Mohl jsem jim závidět jejich jistotu? Mohl jsem z jejich pohledů
vyčíst, že říkají, že se taky dočkám?
Jeden z hasičů, tento byl úplně neznámý, si unaveně sundaval helmu. Všiml si mě i on.
"Co tu ještě děláte? Všichni mají být pryč, je to tu nebezpečné i pro nezraněné. Všechny, koho jsme
mohli najít, jsme našli. Pokud někoho vyprostíme, dáme vám vědět."
"Možná ještě někoho najdete. Není to u konce. Stále hledáte." jen další z těch, co mě chtěli poslat

domů. Kdy konečně pochopí, že se odbýt nenechám? Že nemůžu odejít, dokud ji nenajdou?
"Snažíme se, ale už je marné tu čekat."
"Já počkám." neustupoval jsem.
"Překážíte nám!"
"Nevšiml jsem si."
"Proč prostě neodejdete jako ostatní??"
"Je tam moje žena. Chci vědět, jestli to přežila!"
"Tam dole?? Tam už jsou všichni beztak na kusy!! Tak tu nezaclánějte!!"
"Tak jděte ty kusy okamžitě hledat!!!" vyjel jsem i já na něj. Od rána, od třičtvrtě na devět, kdy
celý dnešní den začal a zároveň skončil, se ve mně vše hromadilo. A asi jsem se potřeboval vybít.
Popadl jsem jeho helmu, kterou odložil, a hodil ji po něm. "Já tu zůstanu. A osobně si ty kusy
přepočítám!!" nevěřil jsem mu. Určitě tam musí být ještě živí. Vždyť i po hurikánu, zemětřesení, se
po celých dnech nachází přeživší.
Jenže jsem musel připustit, že tady je něco jiného. Že tady spadla spousta pater plných lidí jako
domeček z karet. Naskládaly se na sebe a všechno živé i neživé mačkaly do posledního dechu tuny
materiálu.
Hasič se na mě nevraživě podíval a bezpochyby mi chtěl oplatit stejnou mincí. Dřív, než se
odhodlal, k němu ale přispěchal kolega. Udýchaně mu sděloval, aby se vrátil, že možná našli místo
s dalšími lidmi. V ruce jako důkaz třímal něco, co bývalo mobilem. Hypnotizovaně jsem zíral na
předmět, kterým mával v ruce, a nabýval stále silnějšího pocitu, že patřil Claire. Možnost, že ji ještě
zachrání, tady tedy je! Určitě je!
Oba se hned rozběhli zpět a mně se rozbušilo srdce novou nadějí.

Určitě ji každou minutou vynesou ven.
Z minut ale byly hodiny.

Když celý Manhattan pohltila tma a nad místem, kde kdysi stálo hrdé WTC se vznášelo ticho
přerušované pouze přehazováním sutin, projel mnou jako nůž náhlý hlasitý zvuk odněkud z útrob
zbytků věží, kam se vydali pátrat po někom, o kom jsem byl přesvědčen, že musí být ona.
Cítil jsem šílený tlukot až v krku a čekal. Stále jen čekal. A netušil, čeho se dočkám.
Konečně vylezlo ven několik hasičů. Bylo jich méně. Křičeli na sebe. Utěšovali se. Někteří tam
zůstali.
A oni už dovnitř nemohli. Všechno se propadlo a dovnitř už nesměl vstoupit nikdo.

Bylo po všem.
Nikdo tam s největší pravděpodobností už nemohl přežít.
Dovnitř nikdo nemohl vstoupit.
A mně se potvrdila slova všech, kteří mě vyháněli a vše, co jsem odmítal přijmout.
Ještě jsem chvíli marně doufal, že nějak cestu k nim zprůchodní a alespoň vynesou mrtvé. Alespoň
budu vědět.
Někde uvnitř mě něco uhasínalo. Nechtěl jsem jí tu naději vzít. Jí ani mně. A dokud to něco ve mně
hořelo, možná tu ještě byla. Možná jsem ještě doufal.
Naivně.
Nepřežila. V to už nešlo doufat. Nepomohlo by nic, prosby, sliby, modlitby, nic. Vzpomněl jsem
si, co říkal neznámý hasič. Že z ní nejspíš zbylo pár kusů. A pak se všechno propadlo. A já vlastně
nechtěl vědět, co z ní zbylo. Nechtěl jsem ji tak vidět. Chtěl jsem ji živou. Nebo si ji uchovat jako
živou. Už s netajenými slzami v očích jsem si uvěodmil, že nic jiného po ní nezbyde.

Půlnoc. Padla půlnoc. Celý den od chvíle, kdy jsem se šťastně probudil vedle mé milované. Jeden
den a už nikdy se vedle ní neprobudím. Jeden den a všechny naděje pohasly. Jeden den a mně
pohltila naprostá prázdnota. Jeden den a nikdy jí neřeknu ani sbohem. Je po všem.

Sbohem za závojem I (Ann Taylor)

4. dubna 2011 v 19:16 | Ann Taylor
Probudil jsem se a s povděkem zjistil, že ležím ve své posteli. Chvíli jsem se ještě bál, aby i tohle
nebyl přelud. Pohled na klidně spící Claire mě ale ubezpečil, že vše je v pořádku a byl to pouze zlý
sen.
Ještě před chvílí jsem totiž procházel velkou zahradou. Svítilo slunce, zahrada zářila barvami
rozkvetlých květin a já šel bos po měkké zelené trávě.
Došel jsem až k bílé terase. Vedly na ni dva schody. Vystoupal jsem po nich a stanul na dlažbě,
která byla vyhřátá od letních paprsků. Celá terasa byla úplně prázdná a panensky čistě bílá. Musel
jsem si až zastínit oči, jak zářila.
Poté jsem zahlédl nějaký pohyb. Když jsem zaostřil, uvědomil jsem si, že fouká slabý vítr a v něm
se pohupuje závěs zakrývající jakýsi vchod. Zamířil jsem k němu. Byl šedivý, to do ostatní čistoty
nepasovalo. A navíc potrhaný, což přilákalo mou pozornost ještě víc. Pomalu jsem k němu kráčel.
Čím blíž jsem stál, tím jasněji jsem slyšel podivné zvuky. Zněly jako..kopání. Jako by někdo na
druhé straně závěsu usilovně kopal jámu. Rozléhaly se v naprostém tichu okolní zahrady a mě
ovládala čím dál větší touha závěs odhrnout a podívat se.
Neodolal jsem a udělal to. Velký kus přede mnou se skláněl muž. Neviděl jsem ho pořádně, ale v
ruce měl krumpáč a kopal. Potom ho odhodil, sebral lopatu a chtěl vykopanou zem přidat na již
velkou hromadu.
Vykročil jsem k němu a všechno kolem se začalo hroutit, jako když strhávají tapety. Tenké kusy
s vyobrazením krásné zahrady padaly na zem, stáčely se mi k nohám, nebo je prostě odnášel vítr,
který sílil. Na jejich místě se nyní ukázalo prašné a vyprahlé místo bez stromů, jen s několika
suchými keři. Pod nohama jsem ucítil ostré kameny. A ten muž stále kopal. Snad si změny ani
nevšiml.
Musel jsem k němu dojít. Prostě musel. Za mnou zůstávaly krvavé stopy, jakmile mi první kámen
prořízl kůži na chodidle. Nevšímal jsem si jich. Nevšímal jsem si mé krve. Byl jsem téměř u
vyhloubené jámy. Ani tehdy nevzhlédl kopáč od práce. Bylo to zvláštní. Něco mě nutilo stoupnout
si na její okraj. Zem pod nohama se mi barvila do ruda a povolovala. A já padal.
Oslepovalo mě horké slunce a já padal dolů.

Bylo to jako bych dopadl přímo do postele. Při pohledu na budík jsem zjistil, že je teprve pár minut
po půlnoci, takže jsem nevěděl, co mě probudilo. Žádná záře, žádný pád. Ale věděl jsem jistě, že
sen byl děsivý, a že mi srdce bušilo jako splašené.
Claire neměla o ničem tušení. Spala. Jen se trochu zavrtěla a ovinula kolem mě ruku. Vypadala
kouzelně. Tuhle ženu nešlo nemilovat hned od prvního setkání. Už dlouho jsme ale nebyli
jen spolu. Měli bychom si zase jednou ušetřit den jen pro sebe. Kdybych nemusel tvrdnout v
práci..Bylo úterý a mně se tam vůbec nechtělo.
Teď jsem na to ale nechtěl ani myslet. Zkoušel jsem spíš zapomenout na zvláštní sen. Zaspat ho.
Nestál za zapamatování a doufal jsem, že ani nic důležitého neznamená. Nejsem pověrčivý, ale z
něčeho vznikat musí.
Nevím, kdy se mi podařilo zabrat, nebo jestli jsem vůbec skutečně usnul. Najednou mě ale začlo
rušit světlo z venku, za mými víčky, a něco mě polehtalo na nose. Pak to zmizelo a políbilo mě to.
Konečně jsem otevřel oči. Skláněla se nade mnou Claire, vlasy jí spadaly podél obličeje a z ramen a
usmívala se.
"Snídaně je hotová. Vstávej, lenochu, práce volá."
Mrknul jsem na budík. Šest.
"Tak lenoch, jo? V šest ráno a lenoch."
"Promiň, velký šéfe. Na stole jsou lívance, tak šup." tahala mě z postele a já se ochotně nechal.
Miloval jsem její snídaně a miloval jsem ji. Ale něco nám začínalo chybět. Jak si to dát víc najevo.

"Víš, v noci mě napadlo, že jsme spolu dlouho nikde nebyli. Vlastně jsme dlouho nebyli jen tak
spolu, bez práce, beze spěchu." začal jsem.
"No já se snažím-"
"Já vím, že je to má vina. Proto mě napadlo, že si vezmu volno..řekněme na prodloužený víkend a

můžeme.." ještě jsem nedomluvil a zazvonil mi telefon. Neodkladná práce.
"Promiň, Claire, musím jít."
"Jako vždycky. Tví kolekové snad nějak vytuší, když se snažíme myslet na něco jiného."
"Lásko, to volno ti slibuju."
"Pokud tě zase svět nebude potřebovat." usmála se. Myslím, že v duchu mi vyčítala, jak málo se jí
věnuji. Ale nahlas neřekla nikdy nic. "Tak běž, hrdino." Políbila mě a já šel.

Město bylo ucpané jako každý obyčejný den. A já v autě na jeho ulicích mířil ke zločinu jako každý
obyčejný den. Akorát mi nefungovala klimatizace, takže bylo hrozné vedro. Ač září, slunce mělo sil
stále dost. Jediný rozdíl.
Rychlá snídaně, slib, že si s Claire najdeme čas, ač oba víme, že ho stejně nedodržím, práce. Stejně
marný a stejně nudný den, jako každý další. Nebude jiný.

Bylo něco málo po sedmé, když jsem konečně dorazil.
"Ahoj, Macu." ozvalo se. Stella byla jako vždy v práci první.
"Kde ho máme?" zeptal jsem se bez dalšího zbytečného zdržování a bez opětování pozdravu.
"Tedaa, to jsi tak hr do práce?"
"Ten chlap mi překazil snídani, chci ho dostat do rukou, než mě to přejde." Nemyslel jsem to ale
příliš vážně a ona to pochopila.
"Takových ještě bude." poplácala mně po rameni a kývla k vyslýchají místnosti. "Čeká na nás."
"A kde je Danny?"
"Tady! Dobrý ráno. Nemohl jsem si nechat ujít polapení našeho vraždícího ptáčka." mladý
kriminalista vypadal spokojeně.
"A taky ho polapíš, povedeš výslech."
"Já??" divil si.
"No jistě, je to tvůj první velký případ, tak ho doděláš až do konce."
A s těmi slovy jsme se všichni tři odebrali k výslechu chyceného dvojnásobného vraha.

Trvalo dlouho, než se obrana toho muže pod návalem důkazů zhroutila a on byl udolán. Seděli
jsme tam s ním možná hodinu, než ho konečně odvedli do cely, jako usvědčeného vraha. A mně
docházela trpělivost.
Nejprve mluvil jeho právník. Neřekl skoro nic kloudného, ale já jasně viděl, jak se vykrucuje z
posledních sil. Na každý náš důkaz používal slabší a slabší argumenty a neustále musel svého
klienta okřikovat, ať mlčí. Až to už klient nevydržel a začal odpovídat sám. Vytočený a netrpělivý.
Nepřiznal se, ale celou předchozí obhajobu poslal svým jednáním do háje a byl usvědčen.
Mohli jsme uzavřít další etapu, oddechnout si od dalšího vyřešeného případu. To samozřejmě
neznamenalo mnoho, s každým vyřešeným se objevily tři nové. A čím modernější a rychlejší řešení
pro ně máme, tím důmyslnější jsou.
"Tohle se nám opravdu povedlo." uznale pokývala hlavou Stella, když vyšli z, nyní už prázdné,
vyslýchačky.
"Nám? Dannymu." poplácal jsem nejnovějšího kolegu pochvalně po rameni a on se zatvářil na
malý okamžik velmi pyšně. Pak ale řekl: "Jen aby to tak bylo i dál."
"Určitě bude, našlápl sis dobře." musel jsem ho přece povzbudit, protože říct mu, že takhle jasně
dopadne jen část jeho případů a části se nikdy nezbaví by nebylo nejlepší.
"Jen mě nepřechvalte. No a když ses ráno tak rozčiloval kvůli snídani, co kdybychom si později
zašli společně na oběd?" navrhl, ale já už byl myšlenkami zase jinde. U jiné společné záležitosti,
kterou jsem nestihl domluvit. Proto jsem ani neslyšel, když Stella nadšeně odpověděla:
"Skvělý nápad, týmový oběd už dlouho nebyl, co ty na to, Macu?"
Místo odpovědi jsem ihned zamířil do kanceláře. Věděl jsem, že papírování už Danny zvládne, a já
měl ještě svou práci. Teď bylo ještě zbytečné volat Claire, ale o trochu později musím. Musíme být
zase spolu. Musí vědět, že ji miluju, protože poslední dobou to moc najevo nedávám.

Využil jsem tedy zatím volného času k vyhodnocování starších případů a ke zjišťování, jestli
můžeme některý znovu vynést na povrch.
Zabral jsem se do toho a ani nepostřehl, že uplynula skoro další hodina. Vyrušilo mě až ve třičtvrtě
na devět zazvonění telefonu.
"Ano, miláčku?" ihned se mi zvedla nálada, vždycky jsem byl rád, když jsem ji slyšel.
"Rozhodla jsem se, že s tím naším nedořešeným rande něco udělám sama." z hlasu bylo patrné, že
se usmívá.
"A mám se bát?" neubránil jsem se tomu ani já.
"Ne. Jen se dnes vytrať z práce dřív, půjdeme na večeři. Vypneme si mobily a nikoho nenecháme,
aby nás celý večer rušil."
"Tak to zní moc dobře. už se těším."
"Já taky. Pokud tedy zvládneš dorazit."
"Pokusím se přijít už..v šest?"
Na to ale neodpověděla.
"Claire? Jsi tam?" zaslechl jsem sílící šramot.
"Claire???" stále neodpovídala, ale v pozadí bylo slyšet mnohem víc hlasů.
"PROBOHA!" to byl jasně její hlas.
"CLAIRE?? Tak co se děje??" hlasy na chvilku zesílily, potom úder, chvíli prskání a telefon
vypnul.
"Všechno v pořádku?" do mé kanceláře nakoukla Stella. Všiml jsem si, že několik lidí
procházejících kolem se zastavilo a dívalo se. Nejspíš jsem křičel moc nahlas.
"Nevím, volala mi a pak najednou takové prskání a šumění a rány..a je to hluché!" zkoušel jsem ji
znovu vytočit, ale její mobil zůstal nedostupný.
"Třeba upadla, nebo jí telefon někam spadl?" Stella mě zkoušela uklidnit.
"A co když ne? Předtím, než se to stalo, jsem slyšel výkřik. Vykřila proboha." nedokázal jsem
přesně vylíčit, jak z potěšeného tónu vymizelo všechno štěstí a najednou tak moc zděšeně vykřikla.
A ti ostatní, co jsem slyšel, také byli rozrušení.
"Mohla jen něco vidět.."
"Snad..já nevím jistě, ale měla by teď být někde kolem WTC.."
"Klid. Macu, třeba o nic nejde. Teď stejně nic nezjistíš."
Mohla mě ujišťovat, jak chtěla. Stokrát mohla říkat, ať jsem v klidu. Ale já cítil, že se něco děje.
Jenže jsem nemohl nijak zjistit, co.
"Macu, klid. Rozumíš?" chtěl jsem ji po chvilce ujistit, že rozumím, ale někdo otevřel dveře. Stál v
nich jeden z policistů, kteří normálně hlídají celou laboratoř.
"Útok. Do WTC narazilo letadlo. Hlásí to hasičům, policii a záchranářům. Prý teroristi." vypadal
vyplašený a zmatený.

Všichni najednou ztichli. Nebo už ticho bylo, ale mně se zdálo, že se ještě prohloubilo. Jak to
myslel? Co se stalo? Co se děje? A co se bude dít? Ale brzy mě tyhle otázky přešly, protože jsem si
uvědomil další část, tu část, kdy říkal, kde se stal útok. Kde je nebezpečí. Kde je Claire.
Okamžitě jsem potřeboval vědět víc. Uhodil jsem na něj a chtěl podrobnosti, ale on, mladý
vyplašený policajt, nic dalšího nevěděl. Jako první se vzpamatovala Stella a několik dalších lidí a
všichni se začali dožadovat informací. Chtěli jsme zjistit, co se děje. Zkoušel jsem znovu a znovu
vytočit Claire, ale její mobil byl hluchý. Jako by už neexistoval.
Seběhl jsem dolů a na stanici. Mezi detektivy a policisty se začal tvořit chaos. Pobíhali uvnitř i
venku, sdělovali si nejnovější hlášení, mnozí nasedali do aut a odjížděli. Ale nikdo netušil nic
přesně.
Volal jsem i na vyšší místa, volal jsem našim šéfům, ale nic jsem z nich nedostal. Bylo několik
minut před devátou. Snažil jsem se ze Sinclaira dostat, co mu hlásili. Ale o ničem víc než o
teroristickém útoku nevěděl. Prý tam to letadlo narazilo. Prý ta věž stojí. A prý probíhá evakuace.
Netušil jsem ani, která věž to je. Netušil jsem, jestli je Claire v bezpečí. Ostatní svět ale ještě nic
nevěděl. Všichni, krom těch, kdo měli přístup ke služebním vysílačkám a telefonům, žili zatím ve

spokojenosti.
Vrátil jsem se do laboratoře. Stella stála dál v mojí kanceláři a stejně jako ostatní se snažila volat
někomu, kdo může tušit. Ale bezúspěšně. Všiml jsem si v odrazu svých dveří, že jsem úplně bílý.
Všimla si toho i ona a už chtěla něco říct, ale zarazil jsem ji. Nechtěl jsem slyšet ani slovo. Ve
všech místnostech, kde byly televize, stála hlava na hlavě a snažili se najít kanál, který uvede
alespoň zmínku. Ještě několik minut jsem trávil v naprosto šílené nejistotě, která mě zevnitř užírala,
ale pak mi zamrazilo jako ještě nikdy v životě. Telefony i vysílačky hlásily katastrofu. Hlásily
druhý náraz. Hlásily druhé letadlo. Hlásily druhou věž.
Teď už jsem věděl, že Claire je v ohrožení života. A taky jsem věděl, že tam musím. Musím jí
pomoct.
Obě letadla prý byla nejspíš unesena teroristy a obě měla za cíl zničit věže. Ale ty stojí! Lidé jsou
evakuováni, zevnitř vyvádějí zraněné a živé! Musím tam, musím ji vidět, musím vědět, že žije. To
se mi honilo hlavou neustále.
Jako šéf laboratoře jsem se ale nemohl jen tak sbalit a odjet. Byl jsem jedním z lidí, koho tam
nepošlou pomáhat.
Kolem mé kanceláře prošel Danny. Z toho, co jsem zachytil, hulákal na svou matku a zjišťoval, zda
je jeho rodina v pořádku. Poté se zatvářil úlevně. Zřejmě byli. Zřejmě byli úplně jinde, než Claire.
Kéž bych taky mohl být tak klidný. Kéž bych si vzal volno rovnou. Kéž bych..spletl jsem se. Tohle
nebude obyčejný den. Stejný jako ostatní. Teď budu mít buď štěstí, nebo už navěky nic.

O nějakých dvacet minut později už naši dopraváci uzavírali mosty a tunely. Krom nich začalo
město povolávat všechny bezpečnostní složky, které mohly pomoct zajistit okolí, ošetřit raněné
a hlavně prohledávat trosky a nacházet živé. Vyšetřovatele nepotřebují. A až budou, určitě se
postarají federálové. My jsme páté kolo u vozu. Ale stejně jsem se konečně sebral a vyrazil. Bylo
mi jedno, jestli je vůbec možné se tam dostat. Musel jsem ji vidět. Určitě je živá, evakuovali ji a jen
se jí rozbil mobil. Určitě už čeká venku, nebo už je úplně pryč. Chlácholil jsem se tou myšlenkou,
zatímco ostatní bez dechu sledovali projev prezidenta. Nezajímal mě. Nebylo důležitější nic, než
najít ji. A já ji určitě najdu.
Cesta mi trvala dlouho. Město bylo ucpané, zprávy se šířily rychle, z velké dálky šlo již vidět, jak
věže zahaluje oblak dýmu. Dostat se až k nim se jevilo jako téměř nemožný úkol.
Zastavila mě dlouhá kolona aut, kolem které se rojili lidé.
Snažil jsem se jimi prodrat dál. Přes varování. Přes pásky. Přes policisty. Snažil jsem se dostat
ke Claire. Doufal jsem, že tam někde je, třeba někde v sanitce, ale že je venku a bude v pořádku.
Nedoufal jsem, vlastně jsem tomu věřil. Přesvědčoval jsem se o tom. Jenže pak se, bez jakéhokoli
varování, ozval hrozný rachot.

Jedna z věží se zřítila jako domeček z karet.
Ze všech stran jsem slyšel křik, až poděšený řev. Stovky nohou utíkaly pryč. Vlna šedého prachu se
neúprosně řítila ulicemi a pohlcovala vše, co jí stálo v cestě. Musel jsem si něčím zakrýt obličej a
zalézt zpátky do auta, abych se neudusil.
V deset ráno zahlila Manhattan tma a i když se po chvilce nejhorší nápor prachu zvedl, v ulicích
zůstal šedavý dusivý příkrov.
Konečně jsem opět viděl obrys díla zkázy. Druhá věž stála. Hořela, ale stála. A já zaháněl paniku
falešnou jistotou, že je právě v ní. Že pokud není někde venku, je v ní. A živá. Z druhé věže stále
ještě prchali evakuovaní.
S provizorní rouškou proti prachu jsem se rozběhl opačným směrem, než se prodíralivšichni ostatní.
Bloudil jsem mezi záchranáři a hledal.
Nikde žádný známý obličej. Nikde záblesk jejích vlnitých vlasů. Nikde její krásné oči.
Byl jsem tedy přesvědčen, že je v druhé věži. A bez rozmyslu jsem k ní vyrazil.

Tretie kolo-Vyhodnotenie

4. dubna 2011 v 18:56 | Taylorova99 |  Literárna súťaž

Rozhodovanie pri tomto kole bolo pre mňa dosť ťažké keďže ostali iba dve súťažiace, skvelé súťažiace. Obidve mi poslali nádherné diela, tak pekné, že ma miestami aj rozplakali a to neklamem. U obydvoch príbehoch som si bola istá, že to skončí zlé, ale napriek tomu som si ich čítanie užívala:)
Rozhodla som sa nasledovne:



Jej dielko nájdete Tu(prvá časť) a Tu(druhá časť)
Dokonalé, slovo, ktoré dokáže vyjadriť moje pocity nad týmto príbehom. Zúfalý Mac, ktorý neprestáva dúfať. To ma dokázalo rozplakať. To ako bojoval do poslednej chvíľky a napriek tomu, že vedel pravdu neprestával veriť. Keby som mala čo vytknúť spravím to, ale nie je čo.
10 bodov, ktoré si určite zaslúžiš.

Jej dielko nájdete Tu(prvá časť) a Tu(druhá časť)
Vedela som a tešila som sa na zakomponovanie Speedla do tejto poviedky. Začiatok vyzeral krásne a vôbec ma nenapadlo, že skončí ako skončí. Keby to tak čítal Speedl určite by sa potešil ako si krásne vyjadrila jeho koniec;)
Dávam 9,5 bodov.

Ďakujem dievčatám, že aj napriek takej malej účastí sú schopné pokračovať;)
Zadanie 4 kola sem dám asi v piatok.

Ohľadom súťaže

2. dubna 2011 v 15:38 | Taylorova99

Ahojte, prepáčte, že som sa neozvala skôr, ale nie je mi moc dobre...
Ako to vyzerá tak sú iba dvaja súťažiaci. Petra sa odhlásila(veľká škoda, ale tak nedá sa stíhať všetko) a Kebule mi poviedku neposlala čo ma veľmi mrzí...jediní, ktorí vydžali sú Ann a Jeanette čo je skvelé, ale má ešte význam ďalej robiť túto súťaž? Prv sa vás prihlásilo 8. Do prvého kola mi poslali poviedky iba 4 z čoho som bola smutná a nakoniec zostali iba dvaja.
Sama neviem čo spravím. Chcela by som sa spýtať Ann a Jeanette či chcú ďalej pokračovať. Bola by som veľmi rada ak áno. Predsa ide o zábavu, o to aby sme pochytali grífy v tom ako lepšie písať.
Ďakujem sa prečítanie. Majte sa krásne:)